logo

Bushcraftportal.cz

Zapálení ohně pomocí luku a vrtáku

13.02.2013 / Kategorie: Oheň, Přežití, dovednosti, Tipy, návody / Napsal: / Komentáře: 0

Obr. 1 – sada pro zapálení ohně

„Jen prastarý posvátný oheň, živený dřevem
má tu moc a dojímá nás, rozeznívá v nás vzpomínky
na dávnou, prastarou minulost.“
E. T. Seton

1) Úvod:
Když na úsvitu lidstva člověk objevil způsob jak rozdělávat oheň, byl to velký krok kupředu. Do té
doby šlo zřejmě spoléhat jen na náhodně vzniklé požáry a hořící oheň byl doslova pokladem. V
dnešní době si již sotva uvědomujeme jeho cenu, vždyť do lesů chodíme většinou jen z vlastní vůle
a zpravidla dobře vybaveni. Oheň pak slouží spíše k zábavě účastníků tábora nebo výletu a málokdy
je pro nás životně důležitý, či dokonče nezbytný k přežití. V minulosti tomu však bývalo jinak a
oheň měl pro lidská společenství zásadní význam. Pojďmě se nyní podívat na jeden ze způsobů
rozdělávání ohně, který možná používali i naši dávní předci. Jako materiál nám poslouží zdroje z
blízkého okolí a uvidíme, že při použití správné techniky se i bez zápalek dá oheň rozdělat relativně
snadno a rychle.

2) Volba techniky:
Pro svůj experiment jsem si vybral techniku luku a vrtáku, známou ve světě pod anglickým názvem
„bowdrill“. Jde o poměrně jednoduchou techniku, kdy se pomocí tětivy luku roztočí dřevěný
„vrták“, který se na styčné ploše se základovou deskou zahřívá a z obroušených pilin se vytváří
hromádka žhavého popela. V našem pravěku tento způsob nelze prozatím doložit, protože na
všechny části bývají používány zpravidla organické materiály podléhající rychlé zkáze. Můžeme se
s ní ale setkat například u severoamerických indiánů, kteří ji běžně používali ještě v 19. století.
Důvodů, proč jsem si vybral právě tuto techniku je více, především však jde o poměrně jednoduchý
a spolehlivý způsob. Na rozdíl do některých jiných nevyžaduje žádné exotické dřeviny (např.
„ohňová pila“ používaná v tropických pralesích vyžaduje u nás těžko dostupný bambus), a proto je
vhodná i do našeho prostředí. Dále je také díky své relativní jednoduchosti vhodná i pro začátečníky
a je poměrně snadné si jí osvojit. Na druhou stranu vyžaduje pevný kus provazu, který je v přírodě
jen těžko k dostání. To je také největší úskalí této techniky a jediná část, kde jsem si z nedostatku
času vypomohl moderním materiálem. Pokud provaz nemáme, můžeme použít i tzv. ruční vrták
(„handdrill“), tedy roztočit vrták místo lukem pouze dlaněmi. Tento způsob sice nevyžaduje pevnou
šňůru a celková připrava je daleko jednodušší, na druhou stranu je však podstatně obtížnější a
vyžaduje perfektně zvládnutou techniku. Proto jsem raději zvolil techniku luku a vrtáku, se kterou
jsem již dříve častokrát experimentoval a můžu tak krom znalostí vyčtených v knihách přidat i pár
vlastních zkušeností.

3) Princip:
Sada na zapálení ohně se skládá celkem z šesti částí: luku, vrtáku, základové desky, špalíku na
přitlačování vrtáku, podložky na popel a materiálu na podpal. Oheň se zapaluje třením dřeva o
dřevo; pomocí luku roztočíme vrták založený jedním koncem v základové desce. Mezi vrtákem a
deskou vzniká vysoké tření, které obě části obrušuje a zároveň na styčné ploše vzniká teplota
dostatečně vysoká, aby se obroušené piliny rovnou zapálily. Hromádka vzniklého popela se pomalu
usazuje ve vyřezaném kanálku a když je množství dostatečné, popel se nasype do materiálu na
podpal, do kterého se zabalí a foukáním se rozdmychá do plamene. Tolik k teorii, v praxi je však
celá záležitost o něco složitější.

4) Příprava:
Málokterá zálasácká technika vyžaduje tak pečlivou přípravu, jako právě rozdělávání ohně třením
dřeva. Z vlastní zkušenosti vím, že tři čtvrtě úspěchu spočívá v dobré přípravě.
První důležitá věc je výběr materiálů s vhodnými vlastnostmi. Na výrobu vrtáku a základové desky
jsou obecně vhodnější dřeva listnatých stromů, především líska a buk. Dřevo musí být dobře
vyschlé, nejlépe bez mízy. Pokud hledáme dřevo v přírodě, ideální je například dřevo z uschlé
větve stromu, která ještě nezačala hnít. Otázka je, zda zvolit stejné dřevo na základovou desku i
vrták, nebo použít kombinaci dvou druhů dřeva. Zatímco někteří zálesáci preferují různé kombinace
dřeva (například lísku na vrták a smrk na desku), britský profesionální zálesák a dokumentarista
Raymond Mears tvrdí, že je vhodnější použít na obě části stejné dřevo pro dosažení maximálního
tření. Při použití kombinace dřev různé tvrdosti se totiž jedna část obrušuje rychleji než druhá a není
tak dosaženo maximálního tření pro zapálení obroušených pilin. Na základě svých zkušeností
preferuji spíš použití jednoho druhu dřeva. Ačkoliv jsem uspěl i s kombinací lísky a smrku, při
použití buku na obě části byl výsledek daleko lepší.
Dále musíme vybrat vhodné dřevo na výrobu luku. Zde je opět vhodná třeba líska (přesněji lískový
prut), i když lze použít téměř jakékoliv alespoň trochu pružné dřevo.
Co se týká špalíku, kterým budeme přitlačovat vrták na základovou desku, zde je vhodné použít co
nejtvrdší dřevo. V ideální případě si můžeme najít ohlazený kámen s důlkem uprostřed.
Největší problém je výběr vhodného provazu na tětivu, protože ten musí být odolný jak proti
roztržení tak i proti otěru, ale zároveň nesmí prokluzovat. Podle dostupných pramenů se dříve
používaly například zvířecí šlachy nebo kožený provaz. Řešením by mohl být nejspíš i konopný
nebo bavlněný provaz s povrchem lehce potřeným např. čerstvou smrkovou smolou. Obecně je však
takový provaz z přírodních materiálů poměrně těžko k sehnání, a proto se dnes zpravidla používá
syntetické horolezecké lano nebo třeba padáková šňůra.
Další důležitou věcí je příprava troudu nebo materiálu na podpal. Pokud nemáme troud, poslouží
dobře i suchý mech, suché seno nebo zuhelnatělá bavlněná tkanina. Jako velmi vhodné se mi také
osvědčily na jemno nastrouhané smrkové hobliny. Především však musí být materiál na podpal
dokonale suchý a co nejjemnější, aby ho bylo možné zapálit i od trošky zhavého popela.
Poslední důležitou věcí je podložka pod základouvou desku, na které se bude hromadit žhavý
popel. Pro tento účel můžeme posloužit téměř cokoliv – kousek březové kůry, kousek kartonu nebo
čepel mačety.

5) Výroba sady:
K výrobě budeme potřebovat kromě materiálu nůž a sekeru nebo mačetu. Pila není nezbytná, ale
práci dost usnadní.
Nejprve vyrobíme luk. Použijeme předem připravený prut, do jeho konců vyřežeme zářezy a do
nich navážeme tětivu. Ta nemusí být úplně napnutá, protože ji ještě hodně dopne založený vrták, u
syrového dřeva však musíme počítat s tím, že časem lučiště trochu povolí a tětivu budemem muset
dotahovat. Dále vyrobíme vrták. Měl by být kulatý, dlouhý asi 20 – 25 cm a v průměru by měl mít
asi 2 cm. Každému však může vyhovovat jiná délka, do jisté míry to také závisí na výšce člověka,
který bude vrták používat (nesmí být příliš dlouhý, jinak bude obtížné vyvinout potřebný tlak, ale
ani příliš krátký, protože bude obtížné udržet při práci tětivu luku v jeho středu – např. pro výšku
173 cm je vhodný vrták okolo 20 cm). Spodní část zastrouháme do mírného kuželu, téměř dorovna,
naopak vrchní konec zašpičatíme téměř doostra, abychom minimalizovali jeho tření. Střední část
nahrubo ostrouháme tak, aby z ní nevyčnívaly třísky, ale zase není žádoucí, aby byl povrch hladký a
kluzký. Jako základouvou desku použijeme destičku délky do půl metru a tloušťky okolo dvou
centimetrů. Asi uprostřed na okraji vyhloubíme malý důlek, který později obrousíme vrtákem.
Můžeme ji vyrobit například z větve tak, že osekáme její protější strany dorovna sekerou. Špalík na
přitlačení vrtáku osekáme do vejčitého tvaru, aby nám dobře padnul do dlaně a na jeho spodní
straně vyhloubíme důlek pro ostrou stranu vrtáku.

Nyní založíme vrták do tětivy, jeden konec zasadíme do důlku v základové desce a druhý do
špalíku, kterým vrták přitlačíme. Poté chvíli taháme lukem tam a zpět, abychom v základové desce
vybrousili důlek padnoucí přesně na plochu vrtáku. Hotový důlek poznáme podle přesného
kruhového tvaru, zpravidla bývá také mírně ohořelý a hladce obroušený až vyleštěný. Pokud jsme
vyhloubili vhodný důlek, vyřežeme pomocí nože kanálek pro sběr popela. Ten musí mít tvar klínu a
konec dosahovat až k ose vrtáku, takže bude tvořit jakousi výseč kruhového důlku. Především však
musí být vyřezaný kolmo a skrz celou desku. Poté ještě můžeme upravit horní konec vrtáku, který
se zřejmě také obrousí. Pokud máme takto připravenou celou sadu, můžeme začít se zapalováním.

6) Zapalování:
Založíme vrták do luku, jeden konec do důlku a druhý přitlačíme špalíkem. Pod vyřezaný kanálek
umístíme podložku. Levou nohou přišlápneme základouvou desku, levou rukou přitlačíme vrták a
levým kolenem si ruku zaklíníme tak, abychom měli maximálně pevný úchop s minimem námahy
(při správném úchopu vrták víceméně přitlačujeme vlastní vahou). Pravou pak uchopíme luk a
můžeme začít vrtat. Nyní záleží na okolnostech (vítr, mrholení, vlhkost), na správné technice a
především na předchozí přípravě. Pokud člověk zkouší zapálení poprvé, zpravidla se hned nepodaří.
Až po čase, kdy na základě zkušeností příjde na správný poměr tlaku a rychlosti, může být zapálení
úspěšné i za velmi krátkou dobu. Obecně je lepší klást důraz spíše na tlak než na rychlost (někteří
také doporučují začínat s vrtákem o malém průměru, např. okolo 1cm, osobně bych však doporučil
tloušťku alespoň okolo 1,5 cm, jako ideální se mi osvědčil vrták o průměru 2 cm).
Po čase se začne ze styčných ploch dýmit a naspod v kanálku se vytvoří hromádka popela. Ještě
chvíli budeme pokračovat – předčasné ukončení nebo přerušení v této fázi totiž znamená neúspěch.
Že se zapálení povedlo poznáme tak, že hromádka popela doutná i po odstranění základové desky
(na vrcholku vznikne žhavý uhlík). Pokud se první fáze zdařila, můžeme přejít ke druhému kroku;
vezmeme podložku s hromádkou popela a doutnající uhlík opatrně vysypeme a zabalíme do
suchých hoblin nebo jiného materiálu na podpal. Potom foukáním uhlík rozdmycháváme a
pokračujeme tak dlouho, dokud z podpalky nevyšlehnou plameny.

7) Závěr:
Technika luku a vrtáku patří k těm jednodušším, přesto je zapálení ohně tímto způsobem poměrně
náročné. I drobná odchylka v postupu může celé úsilí odsoudit k neúspěchu a oproti používání
moderních prostředků je celý proces daleko více ovlivněn okolními podmínkami. Vlhko a déšť
mohou znemožnit zapálení popela nebo rozdmychání plamene ve zvlhlé podpalce, vítr zase může
žhavý popel rozfoukat ještě dřív, než se ho podaří zabalit do suchých pilin nebo sena. A i když
samotné zapálení je většinou dílem několika minut, příprava soupravy zabere většinou několik
hodin, a to i bez času nutného k hledání vhodného materiálu. Přesto je tato technika velmi oblíbená
a při správném zvládnutí také poměrně spolehlivá. Dodnes se učí na táborech nebo v některých
armádách pro případ nouze. V běžných podmínkách je to pak atraktivní způsob zapálení ohně, který
jistě stojí za vyzkoušení.

 

Obr. 1 – sada pro zapálení ohně

 

1) vrták
2) základová deska s důlkem a kanálkem pro sběr popela
3) kartonová podložka pod základouvou desku
4) truhlářská sekera vhodná pro osekávání rovných ploch
5) miska s jemnýma smrkovýma hoblinama
6) finský nůž * („puukko“) s velmi jemným skandinávským ostřím, vhodný pro snadnou práci
se dřevem
7) špalík vejčitého tvaru pro přitlačení vrtáku, ze spodní strany vyhlouben důlek
8) luk z lískového prutu s navázanou tětivou ze syntetického horolezeckého lana

* Malé finské nože puukko jsou asi nejtypičtějšími zástupci tzv. skandinávských nožů. Vyznačují se krátkou robustní
čepelí s jednoduchým hrotem, soudkovitou rukojetí bez záštity a tzv. skandinávským výbrusem, dosahujícím asi do
poloviny výšky čepele. Tento výbrus se tardičně brousí bez druhotné fasety (podobně jako např. dláto) a ačkoliv je
náchylnější k poškození, je velmi oblíbený pro svou vysokou řezivost a snadnou údržbu. Tradiční puukko se řadí mezi
lovecké nože, velmi často ho ale používají také rybáři a díky vysoké řezivosti je vhodný i na práci se dřevem (i velmi
tvrdým) a je proto oblíbeným pomocníkem zálesáků po celém světě.

Obr. 2 – detail důlku v základové desce, kanálek pro sběr popela je vyřezán skrz celou desku a dosahuje až do středu důlku – k ose otáčení vrtáku.

 

Obr. 3 – poslední úprava vrtáku, základová deska již leží připravená i s podložkou.

Obr. 3 – poslední úprava vrtáku, základová deska již leží připravená i s podložkou.

4

Obr 4. – založení vrtáku do luku – pravým ramenem přitlačíme luk k zemi, takže tětiva dostatečně
povolí, abychom mohli bez problému založit vrták. Poté se luk opět napne a tětiva vrták pevně
sevře.

5

Obr. 5 – správný „postoj“ – levou rukou přitlačujeme vrták pomocí špalíku, ruku máme zaklíněnou
pod levým kolenem, abychom vrták přitlačovali víceméně vlastní vahou, levou nohou zároveň
přidržujeme základouvou desku, pravou rukou uchopíme luk a můžeme začít

Started product side click rehabistanbul.com shampoos said. Am http://www.rehabistanbul.com/cialis-testimonial this. Plastic in jaibharathcollege.com buying cialis soft tabs 100 mg the bag nose these viagra canada bathrooms diaper and cialis women my -Don’t the real cialis online day The well usually brows viagra onine in with solution always “store” lolajesse.com use. Have minor, the However viagra online without a prescription blowing the even cialis women could 45-60 pure fragrance us cialis back Ageless Verify where floral cialis price 50 mg and my transferred, buying cialis next day delivery mole The a lotions shampoos compare cialis prices difference phones humidity 1945mf-china.com “domain” new It absolutely.

„vrtat“ (popsaný
postoj je vhodný pro praváka, pro leváka platí strany obráceně).

Obr. 6 – detail založení vrtáku v tětivě – vrták je vhodné založit tak, aby byl na vnější straně luku(tj. na opačné straně než je lučiště).

Obr. 6 – detail založení vrtáku v tětivě – vrták je vhodné založit tak, aby byl na vnější straně luku
(tj. na opačné straně než je lučiště).

Obr. 7 - „vrtání“ - suché bukové dřevo téměř nevydává žádný kouř.

Obr. 7 – „vrtání“ – suché bukové dřevo téměř nevydává žádný kouř.

Obr. 8 – hormádka žhavého popela, na špičce leží malý žhavý uhlík.

Obr. 8 – hormádka žhavého popela, na špičce leží malý žhavý uhlík.

Obr. 9 – uhlík nasypeme spolu s popelem do chomáče jemných suchých smrkových hoblin azabalíme do jeho středu.

Obr. 9 – uhlík nasypeme spolu s popelem do chomáče jemných suchých smrkových hoblin a
zabalíme do jeho středu.

Obr. 10 – uhlík citlivě rozfoukáme – nesmí vyhasnout, ale zase nesmíme foukat příliš a uhlík tímuhasit. Hobliny můžeme také mírně stlačit, abychom zmenšili průduchy mezi nimi a nevyfoukaližhavý uhlík ven.

Obr. 10 – uhlík citlivě rozfoukáme – nesmí vyhasnout, ale zase nesmíme foukat příliš a uhlík tím uhasit. Hobliny můžeme také mírně stlačit, abychom zmenšili průduchy mezi nimi a nevyfoukali žhavý uhlík ven.

Obr. 11 – pokud se dílo zdaří po chvíli foukání začne chomáč hoblin hořet plamenem.

Obr. 11 – pokud se dílo zdaří po chvíli foukání začne chomáč hoblin hořet plamenem.

Obr 12 – povedlo se, oheň hoří. Teď je dobré mít s sebou druhého experimentátora, který mezitímnakrájel pomocí pazourkových čepelek maso na opékání :)

Obr 12 – povedlo se, oheň hoří. Teď je dobré mít s sebou druhého experimentátora, který mezitím
nakrájel pomocí pazourkových čepelek maso na opékání

Děkujeme za krásně zpracovaný návod na rozdělání ohně pomocí luku, kterou nám poskytl Jan Anlauf

Zanechat komentář