logo

Bushcraftportal.cz

Divokým Kyrgyzstánem – léto 2014

29.09.2014 / Kategorie: Cestomanie, Příběhy / Napsal: / Komentáře: 3

Kyrgyzstán je země ve Střední Asii, byl součástí Sovětského Svazu, takže se tam mluví Rusky, což je pro starší našince nesporně výhoda, protože si z dětství …

Kyrgyzstán je země ve Střední Asii, byl součástí Sovětského Svazu, takže se tam mluví Rusky, což je pro starší našince nesporně výhoda, protože si z dětství ještě něco pamatují a slovanský jazyk je nám prostě blízký. Země je celá hornatá, v Ťan Šanu a Pamíru přesahují hory 7000 m n. m. a čtyřtisícové vrcholky jsou zde poměrně běžné, vzhledem k tomu, že pro občany EU zde platí bezvízový styk a letenky z Vídně do Biškeku byly letos opravdu levné, jednalo se o jasnou volbu. Původně jsem měl v plánu požádat o čínské vízum v Hanoji, přejet Čínu vlakem a přes Irkeštamské sedlo dosáhnout Kyrgyzstánu. Na čínské ambasádě v Hanoji jsem však neuspěl, čínské vízum mi bylo odmítnuto s tím, že prý nejsem obyčejný turista, asi pozůstatek z loňska, kdy jsem byl v čínském Sin-ťiangu, při pokusu proniknout do hor, několikrát zadržen a vrácen zpět. Zřejmě to čínští soudruzi považují za akt mezinárodního terorismu (Kyrgyzstán je v tomto ohledu zemí naprosto svobodnou, tam si vás coby turisty nikdo nevšímá) a tak mi tímto činem dosti výrazně zkomplikovali situaci. Měl jsem již zakoupenou zpáteční letenku z Biškeku do Vídně a žádná rozumná pozemní cesta než přes Čínu, z Vietnamu neexistuje. Nezbylo mi tedy než koupit letenku a Čínu přelétnout, což bylo asi 5 x dražší, sice rychlejší, ale méně zajímavé než cesta vlakem přes pouště Gobi a Taklamakan, vloni jsem to absolvoval a rád na to vzpomínám, letos jsem na pouště koukal z poněkud větší výšky, navíc trasa Hanoj – Kuang čou – Urumči – Biškek, není zrovna přímá, ale jinak to nešlo.

Nakonec jsem se přeci jenom ocitl v hlavním městě Kyrgyzstánu Biškeku a hned druhý den vyrazil sdíleným taxíkem na jih do druhého největšího města Kyrgyzstánu Oše. Cesta šla přes hory většinou podél nádherné řeky Naryn, ale mým cílem bylo pohoří Alaj, patřící k Pamírsko-alajskému hřbetu a výchozím bodem mé cesty se stalo město Kyzyl – Korgon. Cestu jsem si naplánoval podél řek, aby bylo co pít, vzhledem k tomu, že hory zde dosahují výšek věčného sněhu, s vodou nebyl žádný problém, nádherně čistá řeka Murdaš vybízela k pití i ke koupání, jen její teplota 8oC omezovala dobu expozice max. na několik desítek sekund.

DPP_172 DPP_173

Vzhledem k tomu, že hned první den při vstupu do hor, mě několikrát překvapil déšť, byl jsem velice rád, že jsem úplně náhodou, stranou cesty objevil skalní převis i s opodál padajícím vodopádem, čas se již nachýlil k večeru a tak to byla jasná volba.

DPP_175 DPP_174

Druhý den byla neděle a tak jsem po lehké snídani vyrazil opět vzhůru do hor. Po krátké chvíli mě dostihl supící automobil, z kterého vylezla celá rodina, bábuška, děduška, děti. A hned „kudá iďoš v gory? Da, piješ? Da, vodku? Da, stakan ili němnožko? Němnožko“, ale byl to stakan po našem, čili 100 g, nabídli sachar, abych to zajedl, s tím, že mají prázdnik pokračovali dále.

Uběhlo pár minut a další auto „Kudá iďoš? Piješ? Vodku?“…., tak to už jsem cítil, sotva odjeli, přijel náklaďáček se sympatickým mladíkem, co byl před časem chvíli v Čechách, docela dobře jsme si popovídali, v lahvi byla Bělenkaja. Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde, zalezl jsem mimo cestu za kámen a čekal, až skončí prázdnik. Odpoledne se již auta vracela z hor, vodka byla vypita a tak jsem se mohl vydat na cestu.

DPP_176 IMG_0042 IMG_0035DPP_179 DPP_180

U domorodců jsem cestou nakoupil kurut, protože jsem byl zvědav jak chutná, jsou to kuličky tvarohu, možná sýra, někdy hodně tvrdé, později mi ho děti i sami podávali, když jsem šel kolem usedlostí. V jedné vesnici probíhala nějaká slavnost a tak jsem byl pozván dovnitř jurty, byla plná lidí, včetně dědušky, co mi ráno podal první vodku. Ta už se nyní nepila, zato jsem musel vypít národní nápoj Kyrgyzů, kvašené kobylí mléko – kumys, byl to otřesný zážitek, ale přežil jsem to. Vůbec, podávání pokrmů, pokud jsem šel kolem lidských usedlostí, bylo běžné a často jsem musel odmítat, jí se chlebové placky s různými mléčnými výrobky, máslo, kefír, mléko, smetana, maso jen občas, většinou skopové, takže dalo by se přežít i bez vlastních zásob, netřeba dodávat, že mléko je úplně jiné, než to, co teče u nás z krabice. Byl mi nabízen i nocleh, ale raději jsem spal pod širým nebem, teplota neklesala ani ve větších výškách pod nulu a pokud zrovna nepršelo, výše nesněžilo, nebyl to problém, sníh se v letním období ve výšce pod 4000 m ještě neudržel.

Doposud byla cesta celkem příjemná, stoupání bylo poměrně mírné, ovšem poslední část výstupu do Košbelského sedla (3571 m), dala hodně zabrat, zvlášť pokud jsem nechtěl v těchto výškách trávit noc, vzhledem k výbavě, která neobsahovala příliš teplých doplňků a tak jsem musel sedlo překonat včas, sejít do výšky 3000 m, kde už se dalo bez nějakého většího rizika přenocovat. Zrovna, když jsem vyhledával vhodné místo na nocleh, potkal jsem dva domorodce, jeden jen na koni s flintou přes ramena a druhý na oslu, vyzvali mě, ať je následuji, že mi pomohou s batohem, moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem šel. Už jsem toho měl dost  i bez batohu jsem za nimi klopýtal, jurta stále nebyla na obzoru. Začalo se stmívat a občas zahřmělo, z nebe se začala sypat krupice a tak jsem byl nakonec za jurtu rád, tentokrát byla opravdu zima, ale v jurtě se topilo, kdo by čekal argal, tedy sušený trus, bude zklamán, do kamínek cpala paní domácí velké kusy černého uhlí, za chvíli se mi nohy teplem kroutily. K jídlu se podával chléb, máslo a tentokrát i beraní maso, popíjel se čaj, vedle jejich i z mých zásob, vietnamský oolong, Kyrgyzům však chutnal asi jako mě kumys.

DPP_181 DPP_182 DPP_183 DPP_184 DPP_185 DPP_186

Po noci strávené v příjemně vytopené jurtě, mě čekal další výstup do sedla přesahujícího výšku 3500 m, ale už jsem měl něco nastoupáno, nejednalo se tedy o tak náročnou trasu, jako předešlý den, nebýt ovšem toho, že jsem si spletl sedla, přikládám foto stažené s google earth,

61021037

zřejmě měl podobný problém už někdo přede mnou. Sedla jsem zaměnil, aniž bych si toho všiml, nahoře si užíval nádherných výhledů a liduprázdných končin, zde již nebyly žádné lidské příbytky, po celou dobu treku jsem nepotkal žádného turistu, ty prý tu byly „v prošlom godu“ , byl jsem nyní a i následující den, v celém kraji úplně sám, což se mi zamlouvalo. Po té co jsem se dostatečně vynadíval, zahájil jsem sestup kamenitou dolinou a vzhledem k tomu, že jsem byl ve špatném sedle i špatnou cestou, to jsem však zatím nevěděl. Prošel jsem sněhovým polem a pak už mohl jít dále pouze korytem strmě klesajícího potoka, což zpočátku šlo. Jen jsem se bál, abych nedošel k místu, kde to již nepůjde, když už jsem byl téměř dole a v údolí spatřil cestu, objevil se za dalším kamenem potoka vodopád, na jehož dno jsem nedohlédl, bylo mi jasné, že musím zpátky. Cesta potokem zpátky do sedla mi přišla nekonečná, dost jsem se trápil, naštěstí mi přálo počasí a tak jsem nakonec sedlo podruhé zdolal, po vrstevnici, cestou vyšlapanou od ovcí, se mi podařilo dojít až k správnému sedlu, cesta dolů ovšem pokračovala prudkým svahem, posetým jemnými kamínky, naštěstí jsem cestou našel v dřevupustém kraji hůl, kterou zřejmě odhodil nějaký pastevec a tak bodaje hůl do kamenité lávy, jsem se pomalu sunul dolů, člověk zde nesmí zavrávorat, jinak by byl sestup opravdu rychlý. Po sestupu na dno údolí, byla již cesta pohodová, podél potoka mezi horskými masivy a kvetoucími loukami, na jednom místě jsem se utábořil a vychutnával si pocit absolutní svobody, věděl jsem, že v sevření horských velikánů mohu trávit dny a dny sám, nikým nerušen, což mi nedovolily omezené zásoby jídla, ale byť jediný den, stál za to.

DPP_187 DPP_188 DPP_189 DPP_190

Po té jsem již sestupoval do údolí mírně zalesněného a dobytčí trus signalizoval brzkou přítomnost lidských obydlí, což se zakrátko potvrdilo a tak jsem opět po několika dnech pojedl  čerstvé máslo a chléb. Dále se již občas objevovaly brody, které bylo nutné pro pokračování v cestě zdolávat, ale v sandálech opírajíce se o hůl, to nebylo nic dramatického. Po chvíli jsem byl dostižen Kyrgyzem na koni, upozorňoval mně, že brody půjdou hodně hustě po sobě a některé s hloubkou po pás a abych šel s ním domů popít vodku, že druhý den povede dobytče na porážku do Oše a tak mě může vzít na koni dolů. Myslel jsem, že tak trochu zveličuje, s díky jsem odmítl a pokračoval dál. Po další noci strávené u řeky se opravdu začal počet brodů nepříjemně zahušťovat, na horním toku byla říčka ještě mělká, ale s klesající nadmořskou výškou začala hladina stoupat a nohy vystavené opakovanému máčení ve studené vodě tuhnout, nakonec se objevil další brod, který byl opravdu po pás, mé dilema, jak brod zdolat, vyřešil včerejší chasník, jenž právě v tuto chvíli objevil u brodu se svým koňem, jeden hoch z tříčlenné karavany mi vzal batoh a já jsem se po menších obtížích vysoukal za sedlo, dál už cesta pokračovala bez potíží, i když cesta na koni, který překonává brody, prudká stoupání a klesání, nikterak idylická nebyla, nemohl jsem ani vnímat nádhernou krajinu, veškeré mě úsilí se se soustředilo na to, abych se za sedlem na koňské zadnici, vůbec udržel. Po několika kilometrech se naše cesty rozešly, oni pokračovali do Oše a já, konečně zas pěšky, do Gulči.

DPP_191 DPP_192 DPP_193 DPP_194

Čekalo mě poslední sedlo, tentokrát ve výšce téměř přesně 3000 m, cesta od řeky vedla úplnou divočinou, po kamenech skrz bodláčí a vysokou trávu, překračujíce četné potoky. Až ve větších výškách, kde vysoký porost ustoupil již spásaným loukám,  se začaly objevovat četná stáda krav, ovcí a koňů, včetně lidských obydlí, nabídky k noclehu jsem odmítal, jen jsem si dal čaj a čerstvý kurut, který tím pádem nebyl tak tvrdý a takto, právě vymodelovaný, mi chutnal daleko lépe. Na louce, těsně pod sedlem, s pěkným výhledem do údolí jsem rozbil svůj poslední tábor v Kyrgyzstánu. Pak už mě čekala jen cesta dolů podél řeky k silnici, stopem do Oše a domů. Dáli pán bůh, za rok si hodlám štreku zopakovat, jen trasa bude trochu jiná s výhledy na Pamír a pik Lenin, ale opravdu jen výhledy, protože nad 4500 m se mi opravdu nechce, ani v létě.

DPP_195 DPP_196 DPP_197

Přiložené fotky a videa, nemusí vždy uspokojovat vysoké nároky na tento materiál, ale pokud se člověk pohybuje sám v těchto končinách s výškou šplhající mnohdy až ke 4000 m, máte často úplně jiné starosti, než zaznamenávat děj a některé dojmy stejně nelze žádnou doposud známou technikou zprostředkovat a tak prosím nebuďte příliš kritičtí k vystavené  obrazové dokumentaci, mým cílem bylo projít si tento nádherný kus světa a něco málo zaznamenat na dobu, kdy budu už jen vzpomínat, že jsem tam byl, ta doba přijde, jen doufám, že není tak blízko.

Autor je zároveň nožířem Nůž pro táborníky- Seldžuk

Kontakt : mudzahedin@volny.cz

Vstup do BUSHCRAFT shopu

3 komentářů

  1. Jarek B.
    dne 25.11.2014 v 16.49

    Nádherná příroda a krásné čtení. Přeji ti, aby čas vzpomínání přišel opravdu až za hodně dlouho… 🙂


Zanechat komentář