logo

Bushcraftportal.cz

Divočinou Aljašky na lodích a plachetnici – 3.díl – Plachetnice

29.03.2017 / Kategorie: Fjollí deník, Přežití, dovednosti, Příběhy, TIPY, Vybavení / Napsal: / Komentáře: 0

Tam, kde je ticho nejhlasitější, daleko za polární kruh a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele jsme se vydali splouvat řeku Alatnu. Jelo nás šest: tři fjollové a tři fjollinky.

Řeka se zklidňuje a začíná meandrovat. Nadešel čas najít vhodné místo pro stavbu plachetnice!

Pod naší mapou stálo: „No roads or trails in this area“ (V této oblasti nejsou žádné cesty ani stezky). Vybaveni jsme byli loděmi, jídlem v medvědu-vzdorných kontejnerech a pepřovým sprejem. Plán byl překročit kontinentální rozvodí a pak plout 300 km na jih s cílem na polárním kruhu. 

Už jsme vám vyprávěli  o tom, jak jsme překročili rozvodí, i o tom, jak jsme šli k vrcholkům Arrigetch z pravé strany. Ale ještě nás čekalo spoustu krásných dní na řece, které slibovali nezapomenutelné zážitky. 

Postavili jsme plachetnici! A nebylo to jen nějaké neohrabané plavidlo, ale profi plachetnice. Pojďme však postupně.

Od Arragetch jsme pluli dál až k jezeru Takahula. Toto jezero není přímo na Alatně, ale vedle ní, takže zatímco holky vybaveny pepřovým sprejem zůstaly u lodí, pánská část se vydala hledat jezero skrz houští. Jezero se našlo, i perfektní místo pro tábořiště. Ovšem najít houštím cestu zpět už bylo horší. Nakonec jsme se našli, ale museli jsme pádlovat zpět proti proudu na pláž, odkud byl nejlepší přístup k našemu tábořišti.

Našli jsme krásné místo na pahorku nad jezerem Takahula, musíme tam ale dojít se všemi věcmi pěšky.

I tak nás čekalo asi půl kilometru po medvědích stezkách. Lenost světem vládne a tak jsme si naložili jeden vak na záda, druhý na krk za něj, třetí před sebe, do ruky pádla a pod paži barel. Kdybyste nás viděli, asi byste se hodně nasmáli.  Plán na třídenní zastávku zněl: vyprat oblečení i sebe, napéct chleba a postavit plachetnici.

rotože stavba plachetnice bude trvat několik dní, pouštíme se ve volných chvílích do stavby pece, aby nám fjollinky mohly upéct pravý chleba!

Pár receptů, aneb vaříme podle fjollí kuchařky

Po zkušenostech z jiných výprav jsme se těšili na houby a hrníčky plné borůvek. Dívali jsme se už od pramene (tam asi je na borůvky moc zima), dívali jsme se v lese („Tohle listí asi jen vypadá jako borůvčí.“), u Arrigetch jsme definitivně borůvky vzdali („Asi bylo příliš suché léto.“).

U Takahuly tedy přišel na řadu plán „B“. B jako brusinky. Rostly všude okolo, malé červenozelené kuličky, které očividně ještě nebyly zralé, protože nijak dobře nechutnaly. Přesto jsme jich nasbírali plný kotlík, zalili vodou, osladili cukrem (opravdu hodně osladili) a nechali vařit. Po dvaceti minutách brusinky krásně nabobtnají, po půlhodině se rozvaří, za další hodinu míchání se vám podaří vyvařit polovinu množství vody a zůstane výtečná, famózní, prostě dokonalá brusinková marmeláda.

Když už jsem u těch receptů, máme pro vás ještě jeden. Prozradíme vám tajemství fjollího chleba.

Pec je hotová, krásně táhne a chleba už se peče.

Potřebujete: Tři hrníčky mouky, dvě lžičky kypřícího prášku do pečiva, špetku cukru, sůl, 1 hrníček vody, 4 lžíce oleje a semínka a koření dle chuti a libosti.

Ovšem to nejdůležitější – potřebujete pec. Pec jsme si postavili parádní, z plochých kamenů zasazenou ve svahu. Měla i komín, aby správně táhla i dvířka, aby teplo neunikalo ven.

V obchodě byste nad takovým chlebem asi ohrnuli nos, ale na Aljašce by vám po ovesných snídaních a kuskusových obědech připadal tento krajíc s brusinkovou marmeládou jako největší delikatesa pod sluncem. V divočině si prostě začnete vážit věcí, kterých byste si doma ani nevšimli.

Pravý fjollí chleba, upečený v divočině.

Slasti a strasti plachtění po řece

No a teď už konečně k té plachetnici. Alatna od jezera Takahula teče velmi volně a jen jedním širokým korytem (tedy alespoň většinou). Nejvyšší čas přestat pádlovat a začít plachtit.

Vyndali jsem tedy z vaku označeného lepítkem „DÍLNA“ sekeru, dráty, kladky, lana a plachty a začali stavět. Na severu jsou jehličnaté stromy zpravidla velmi štíhlé a houževnaté.

Tohle bude stěžeň! Musíme ho opracovat dohladka, aby se po něm dala vytahovat hlavní plachta.

Na stěžeň perfektní. Se sekerkou a pilkou se podařilo kmeny opracovat do hladka a pomocí drátu a role lepicí pásky je spojit v konstrukci, které držela naše tři lodě u sebe a tvořila základ celé plachetnice.

Kromě stěžně musíme nachystat někoilik tyčí, kterými spojíme lodě dohromady.

Stěžeň jsme vsadili do jednoho z medvědích barelů a dráty ukotvili k bokům lodi, z větví jsme vytvořili palubu a vše svázali pomocí lanek, k ráhnu opevnili hlavní plachtu, ke kosatce jsme přivázali vodící lanka. To, co zprvu vypadalo jako nejšílenější nápad, se stalo skutečností. Náš trimarán jsme pokřtili Sirius (na počest slavné severské hlídky). Nalodili jsme se, kormidelníka posadili na záď, kapitána na příď a vypluli.

„Projekt“ naší plachetnice.

 

Když chcete plachtit, potřebujete vítr. Ideálně boční. Poměrně dobře se jezdí i na zadák, proti větru někdy lze křižovat, ale musíte mít kýl a pořádné kormidlo (s tou naší to údajně ani nemáme zkoušet).

Kluci vymýšlejí pohyblivé upevnění ráhna ke stěžni.

Malý háček je v tom, že Alatna na svém dolním toku meandruje. Ideální vítr pro nás by se tedy musel točit stejně s proudem, což se samozřejmě nestalo. Obvykle jsme museli pádlovat proti větru, načež jsme v ohybu vytáhli plachty, nabrali rychlost a lehce a tiše dopluli až k příštímu ohybu.

Vlajka nesmí chybět.

Tam jsme ještě chvíli křižovali (Šlo to!), pak skasali plachty a opět začalo pádlování. Dovedete si jistě představit, že nám jedna půlka meandru připadala podstatně kratší, než ta druhá.

Naše plachetnice v plné kráse!

Náš sen se stal skutečností. Plachtíme na vlastnoručně vyrobené plachetnici na Aljašce, daleko za polárním kruhem!

 

Kormidelník Jirka

Aljašská idylka.

Kolem tábora roste spousta brusinek, ze kterých nám fjollinky vaří výbornou marmeládu!

Mňam!

Ale jak se ukázalo, i protivítr se občas hodí. Daleko po proudu jsme jednou zahlédli pohyb. Naším směrem se podél břehu blížil medvěd.

Na palubě se dá dělat během plavby spousta věcí, a rybaření za jízdy si moc užíváme!

Medvěd! Loví v tůňce lososy, kteří se táhnout třít. Neví o nás a tak ho nerušeně pozorujeme z protějšího břehu.

Přirazili jsme k opačné straně a čekali. Zastavil se asi padesát metrů od nás a protože zrovna foukalo proti nám, vůbec o nás nevěděl. Začal skákat do tůňky u ústí horského potůčku. Vypadalo to, jako by si ten dvouletý grizzly jen tak hrál. Najednou vytáhl rybu. Táhnou lososi. Konečně!

 

Medvědí dálnice vedle našich stanů.

U řeky táboříme na písčitém břehu, který tu řeka zanechala po jarních záplavách.

Medvěd si očividně lov užíval a nic jiného ho nezajímalo, takže my jsem se pohodlně usadili a pozorovali, jak dovádí. Když po dvaceti minutách spořádal čtvrtého, hra ho přestala bavit a vydal se potokem proti proudu dál. Ulovili jsme si tedy také jednoho lososa k večeři a pokračovali v plavbě.

A my si taky jednoho lososa ulovíme.

 

Na dolním toku je Alatna většinou klidná, jen občas se objeví skály a menší peřeje. Pro samostatné lodě by to nebylo nic než užší místo, pár kamenů a ostřejší zatáčka. Jenže my jsme jeli na plachetnici.

V takových místech jsme všichni měli plné ruce práce a na pozorování okolí nebyl zrovna čas. Tak se stalo, že jeden medvěd si všiml dřív nás, než my jeho. My jsme ho viděli, až když stál na zadních a ze svých dvou metrů překvapeně zkoumal naše plavidlo. Už vypadal, že se přes mělčinu rozběhne rovnou na nás. Naštěstí jen několikrát naštvaně poskočil na břehu a utekl do lesa.

Hele medvěd! ☺

Tohle byl pořádný macek!

Když táhnou lososi, stahují se k řece snad všichni medvědi a vlci z Brooks Range. Podél břehu to pak podle stop vypadalo jako medvědí dálnice. Škoda, že už jsme museli zpátky do civilizace.

My Fjollové prý máme víc štěstí než rozumu. 

Plachetnice v „přístavu“.

Možná je to pravda. Aljašce se povedlo si nás ochočit. Chtěli bychom toho ještě tolik povědět. O tom, jak nádherná byla dvojitá duha, o všech barvách, které mají hory při západu slunce, o tom, jak se skoro nemůžete nadechnout, když se ponoříte do ledovcově modré vody Alatny, o žluté řece nebo o losích shozech, rosomákovi, bobrech, kačenách a vlkovi, písečných plážích a meandrech, které jsou v mapě, ale řeka si už skrz ně prorazila cestu.

Expedice Divočinou Alajšky v cíli: Adam, Jirka, Radim, Ivetka, Eliška, Liduška

Ale všechno nejde napsat na papír. Odlesky těch chvil možná zahlednete na fotkách a na videu, ale nejlepší bude, když se také vydáte někam na cestu. My Fjollové teď a tady slavnostně slibujeme, že jsme nejeli naposledy.

Na cestě zpět u Yukonu. Zvládli jsme to!

Zanechat komentář