logo

Bushcraftportal.cz

Skoťákův palubní deník: kapitola II.

13.02.2020 / Kategorie: Nezařazené, Příběhy / Napsal: / Komentáře: 12

Vzpomínka na začátky, kdy jsem si místo hamaky a spacáku vzal pár kilo kožešin a dek a vyrazil vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím…!

Když mě něco takzvaně chytne, začnu hned pátrat po různých zvláštnostech a detailech. A tak ve chvíli, kdy jsem podlehl kouzlu Skotska a všeho skotského a rozhodl se, že budu prezentovat zemi Statečného srdce, Seana Conneryho, Rob Roye a Roberta Burnse v našich luzích a hájích, mi bylo hned jasné, že bude zapotřebí trošičku upravit mé vybavení, abych byl opravdu spokojen. Tedy, trošičku víc…

První na řadě bylo několik základních věcí, bez kterých to podle mého prostě nešlo: vhodné zavazadlo, řádný oděv včetně obutí a praktické leč co nejdobovější přístřeší pro případ opravdového „skotského“ počasí. Hned za tím následoval stylový proviant a pár dalších drobnůstek, které autentičnost mého zevnějšku mohly už jen doladit.

Byl jsem si naprosto jistý, že to mám v malíčku. Účast na několika historických akcích a můj dokonalý pozorovací talent zaručoval mému egu neochvějný pocit, že víc už můj vzhled skotského horala vytunit nejde…        

Začalo mě však pronásledovat magické zaříkávadlo „LH“. „LH“ bylo slyšet u každého stánku s pivem, před každým podiem, kde jsem si podupával do rytmu, spokojený se svým fešáckým ohozem… Neměl jsem tucha, jestli to je heslo pro „ máš něco ve fousech“, nebo decentní naznačení, že mám opustit areál. Naštěstí jsem chlapec chápavý a docela drzý, takže jsem při jednom odposlechu hovoru, kde bylo hlavním tématem zase „LH“, odkryl krutou pravdu: „LH“ značí zkratku pro tzv. Living History, tak opěvovanou na dobových akcích, při historických ukázkách i jinde. Takže poté, co jsem na sebe navěsil vše, co jsem s tím nejlepším vědomím nashromáždil, a vyrazil na další akci, přesvědčen, že jedu v „LH“ nejvyšší ligu mě zaskočily vtíravé dotazy na téma „Jaký období jezdíš?“ Člověk se může přetrhnout, ladí garderobu a najednou zjistí, že to pořád nestačí?! Že musí, prostě musí jezdit nějaké období… Po asi padesátém dotazu, jaké to období reprezentuji, jsem toho měl plné zuby a vypálil jsem, že období starých Piktů… Tahle odpověď měla ten správný účinek: s magorem, co nosí kilt tak dvanáct století před jeho prvním ušitím, se prostě nikdo bavit nechtěl. Asi by nebyli dost „LH“…

Já jsem to ale chtěl pojmout jinak, chtěl jsem se cítit pohodlně (jak to jen s dřevěnou krosnou na zádech jde), chtěl jsem si to užít, aniž bych řešil, jestli můžu mít továrně barvenou látku, nebo jestli zvířecí šlacha na rukojeti nože byla žvýkána za úplňku pod jmelím… A tak jsem přišel na nové „LH“, své vlastní: Scotish Bushcraft! Kombinace nejupřímnější snahy o autentičnost v divočině s láskou ke Skotsku a jeho historii…, ale také s pocitem, že pokud něco není úplně přesně echt, tak se z toho nezblázním.

Takže, jak vypadá mé současné vybavení na „skotský“ pobyt v přírodě?

Dřevěná krosna: mučicí nástroj, který vám pomůže odnést věci z bodu A do bodu B. Tu mou jsem sehnal za pouhý odvoz a je velikosti XS. Ano, při svých 180 centimetrech nosím na zádech konstrukci pro osoby s poruchou růstu. Ona měla původně být jakousi předlohou pro výrobu nové, ve vhodných rozměrech, ale znáte to, jak to chodí s těmi provizorii. Dost často vydrží neskutečně dlouho jako operativní řešení. A tak to spolu táhneme i dnes. Tedy já táhnu, ona se nese…

Spaní na kožešinách: na co nejvíc kožešinách, samozřejmě, ale ve chvíli, kdy si ten balík hodíte na záda, tak se milerád spokojíte s dvěma kousky huňatého berana… abyste posléze objevili kouzlo sobí kožešiny, která neskutečně hřeje… ale nežije ve Skotsku. Tady jsem zaimprovizoval historkou směnného obchodu za pár lahví whisky…
Dek doporučuji minimálně na zimu hned několik, ono vám totiž bude prostě vždycky někudy táhnout na cokoli, na co nechcete…

Přístřešek: ze stoprocentní bavlny, alespoň 200gr/m2 a nejmíň tři na tři metry. Váha je na hraně, ale dá se, pokud tedy nezačne „vysněné“ skotské počasí a plachta nenasaje všechnu tu vodu hezky do sebe… To potom doporučuji zkusit rituálně zapálit, zakopat, nebo holt zatnout zuby a těch asi šest kilo odtáhnout domů. Kde ale zjistíte, že krásné dobové bydlení neuschlo ani za týden…

No a jsme u oděvu: základem je kilt nebo ještě stylovější great kilt a obuv. Pokud se vám povede sehnat kožešinovou, dobovou, pořiďte si rovnou i hůl, neboť absence jakéhokoli vzorku na podrážce a vlastně celé podrážky, jak ji známe dnes, vám zážitek z chůze krásně zintenzivní.

S tím vším na zádech, v tomto oblečení a hezkými botkami na nohách se najednou stanete mistry v operativních změnách trasy. Protože vámi u kafe v obýváku plánovaných třicet kiláků na den nedáte, prostě fakt ne…

Ohledně proviantu se meze představivosti nekladou: slanina, špek, sýr, vejce, cibule, česnek, ryby, flákota dle chuti…já, pokud mám možnost, tak šáhnu po opravdové skotské klasice a tou je haggis, dobrůtka z ovčích vnitřností, ovesných vloček a bylinek, to vše v úhledném balíčku z ovčího žaludku. Na spláchnutí prachu z cest a zahřátí vždy alespoň malou butilku medoviny či whisky.

Jsme pomalu na konci seznamu základních potřeb pro „skotský“ bushcraft, a to u drobného vybavení: dřevěná miska, nejlépe ručně vyřezávaná, stejně tak jako dřevěná lžíce. Pánev a konvice, krásně opálené, aby to mělo tu správnou patinu… Tečkou kuchyňské výbavy může být kotlík.

No… teď máme všechno na jedné velké hromadě a můžeme se pustit do té veselé části příprav, a tou je balení. Mé rozčarování z toho, že kožešiny ani deky nemají dar komprese, neznalo při prvním balení mezí. Směs emocí, většinou negativních, se snažím zahnat otevřením lahve whisky a první skleničkou. Funguje to! Gigantická hromada věcí se už nezdá tak gigantická a já hrdinně ověšuji krosnu jak vánoční stromek šíleného lovce kožešin. Hotovo, poslední kousek připevněn a já se kochám tou krásou! Další sklenka je již zaslouženou odměnou a já fotím na mobil svou první sbalenou dobovou krosnu… Adresáti obrázků jsou nadšeni jako já, odpovědi plné komplimentů zvedají mé bushcraftové sebevědomí do výšky himálajské osmitisícovky… Samozřejmě, že tohle opojení vlastní úžasností brzy končí. Můj skromný pocit dokonalosti přeťala ta hnusná otázka. Otázka, která ale musela zákonitě padnout: „Hele, kámo, a kolik ta věc váží?“… Jsem zpátky, nohama na zemi, tváří tvář tvrdé realitě: tohle přeci nemůžu nikdy na zádech nikam odnést…

A to mě přivádí k poslední radě dnešní kapitoly, drazí přátelé: Pokud se i přes to všechno rozhodnete pro dobové ježdění, pořiďte si buď koně, mezka nebo osla… nebo si zvykněte na to, že nahozením takového stylového zavazadla na záda se minimálně tím oslem stanete vy sami… ve finále to je asi přijatelnější varianta. Přeci jenom, ušetříte za seno a oves…

12 komentářů

  1. Dutch
    dne 14.2.2020 v 7.41

    Článek mě fakt pobavil 🙂
    Čekal jsem zda-li dojde i na haggis a vskutku. To je pro mě větší extrém, než ta krosna. Nikdy jsem to nejedl, ale myslím, že to nebudu pokoušet.
    Kolik jsi nakonec navážil?

    • Skoťák
      dne 14.2.2020 v 10.31

      Jsem rád že se deník líbí….. pod 30kg jsem se v zimě nikdy nedostal…. každopádně na Haggies to si chce vážně asi zvyknout…..

      • To člověk musí být blázen ve správném slova smyslu a milovat to. Já jsem rád, že jsem na zimu zredukoval váhu z 15-17kg na 10-12 kg. Všechno má své kouzlo. Dobrý to může být tě takhle vidět na nádraží. 🙂

      • Ahoj, když jsem viděl dřív Tvoje fotky z táboření s kožešinama, vždycky jsem si říkal „jak to kurva tahá“. Teď je mi to jasný – blbě .
        Ale vážně jsi mě potěšil s Haggisem, nejsem sám kdo ho baští a vaří.

    • Nikdy jsi nejedl haggis? A co třeba takový párky? Tam je to stejný, co v haggisu, plus jako bonus tuna chemie k tomu 😀

  2. Zdeněk
    dne 17.2.2020 v 9.20

    Díky za prima článek. Skotsko je také mojí srdeční záležitostí. Také se rád toulám omotán kiltem. Čechami ale i opravdickou skotskou vysočinou. Takový srdcař jako Ty ale nikdy nebudu.

    To dám raději oves oslu, než bych jej pod tíhou 1/4 metrákové krosny žral (byť pomyslně) sám. 🙂

    Fotky z lesa v takovém vybavení jsou jistě nádherné. Málokdo si ale dokáže představit tu dřinu, která jim předchází. 😀

    Krásně napsaný článek, vážně jsem se po ránu pobavil.

    A třeba se i někdy v tom lese potkáme …..

  3. to je zase clanek.. twe.. mam chut doma nahlasit ze jedu „na skoleni“.. noteook schovat do sklepa a zabalit si krosnu a vypadnout 😀 za dva dny se vratit a tvrdit ze smrdim ohnem prootze .. protoze sme grilovali klobasy na teambuildingu :DDDD kazdopadne dobra prace marťas.. zase sem na chvíli mohl zapomenout na to ze sem soucasti stada platiciho dane, najem a jine nepotrebne veci 😀


Zanechat komentář