logo

Bushcraftportal.cz

Skoťákův palubní deník – III. kapitola

2.04.2020 / Kategorie: Nezařazené, Příběhy / Napsal: / Komentáře: 3

Tentokrát jsem si vzpomněl na jednu povedenou zimní výpravu do Jizerských hor.
Tak tedy, jak to bylo, když jsem vyrazil dobýt Černostudniční hřeben…

Při pátrání v paměti a třídění myšlenek u psaní této kapitoly mi došlo, že všechny dobové, „Scottish Bushcraftové“ obchůzky u mě mají stejný úvodní scénář. Je to sled několika na sebe navazujících situací, jejíž intenzita se zvyšuje úměrně s hmotností výstroje. Můžu si stokrát říkat, že tentokrát to všechno klapne hned od začátku, můžu si slibovat, že tenhle víkend začne v pohodě a klidu a … prd, řetězec stále se opakujících úmorností, které vás předurčují do skupiny lidí, které není dáno si užít vlastního talentu pro precizní naplánování akce…

Stěžejní z těchto radostí je ranní úprk na MHD, abych stihnul vlak. Nechápu to, ale kdykoli mám táhnout na zádech tu dřevěnou nádheru s třicetikilovým obsahem, vždycky dobíhám. Snad bych musel na té zastávce přespat, abych měl jedno ráno v klidu. O to větší je to záhada, že když vyrážím do lesa v gatích a standardním vybavením, i kdybych šel pozpátku, jsem všude včas.

Ranní jogging má za následek další dvě libůstky, a to v tomto pořadí: zaprvé se při prvních zrychlených krocích zaříznout popruhy od krosny do vašeho těla až pod klíční kosti, takže ještě po víkendu vypadáte, jako byste místo do lesa vyrazil na sraz masochistů a samotná krosna začne působit jako dřevěná akupresurní pomůcka, ale bohužel s opačným účinkem než propaguje tradiční čínská medicína… Zadruhé se začnete potit jako to prase, čímž porušíte jednu ze základních pouček pro zimní vandrování a tou je potit se co nejméně, neb kdo se potí, brzy zmrzne…
Pokud i přes to všechno tu tramvaj stihnu, už se doslova jen vezu: nejenom k vysněnému cíli na peróně, ale i díky přetopenému vozu ve vlastním potu, který po sprintu na tramvaj nemizí, naopak, je ho víc a víc… Jednomu ale stejně nezbude nic jiného, než se s tím smířit a zvyknout si.

I s pár litry slané tekutiny pod oděvem je pořád zábavné sledovat reakce spolucestujících. Což o to, já chodím v kiltu skoro celý rok, tak mi to už ani nepřijde, ale pravděpodobně pro rozespalce vyrážející na ranní šichtu není běžné, aby jim nohy málem podupal zpocený, leč sympatický Skot z vybájeného období starých Piktů. Já si na udivené či přitroublé pohledy nebo snad i poznámky už zvyknul a nehodlám je nějak řešit. I jednou ve vlaku, kdy mi při kontrole jízdenky průvodčí položil otázku, zda vím, že je únor, chumelí a ke všemu máme jednadvacáté století, jsem mu stručně a slušně opáčil, že ano. Tím debata skončila. Polknul jsem odpověď, že kdybychom byli ve století, ze kterého má ten štíplístek pocit, že jsem vypadl, tak je bez práce, protože vlaky nebyly a stejně by to bylo jedno, protože by to byl on, kdo by první zmrznul nebo umřel hlady…

Také při této akci mi počasí hrálo do karet a já už se těšil, jak moc bílo bude nad Jizerskou kotlinou.
Vlak na Tanvald byl plný nadšených běžkařů a jednoho magora v kiltu. S sebou plná „skotská“ výbava a navrch motivační četba k ohni s názvem „Umění přežít“. V cílové stanici úplná pohádka: teplota pod nulou, všude hromady sněhu, jak na obrázcích pana Lady… Cesta pod kopec uběhla jako nic a já už sundávám z krosny ratanové sněžnice a připínám je ke svým botkám z ovčí houně. Ještě odložit před výstupem co nejvíc už teď propocených svršků a jsem připraven na výstup. Ten jsem zvládl nad očekávání dobře, i přes to, že ty svlečené hadry na krosně nějak narušili mou už tak křehkou rovnováhu a především přidaly popruhům na mých ramenou větší sílu se zaříznout ještě hezky hlouběji do mých ramen. Ani to mi však nezabránilo nahoře tu dřevěnou sadistickou mrchu odhodit a s chutí se vrhnout na výstup ještě výš, na místní rozhlednu. Asi díky té euforii z relativně rychlého výstupu na kopec jsem úplně nezaregistroval, že ze schodiště turistického objektu toho pod nánosem sněhu k běžné chůzi moc nezbylo, takže až při sestupu z rozhledny jsem si všimnul jeho absence. Na místo toho tam byla hrbolatá variace na bobovou dráhu, která prostě směrem dolů nešla sejít žádným způsobem vlastním druhu homo sapiens. Extra dávka intenzity byla připravena pro homo sapiens v kiltu, protože při tom téměř dobrovolném sjezdu jsem cestou dolů skoro všech sníh přivezl s sebou a to se mi vůbec, ale vůbec a hodně dlouho nelíbilo. Obecně mohu víc než doporučit, pokud se chystáte v kiltu i na zimní obchůzky, abyste je v tomto oděvu absolvovali pouze a jedině v případě, že je sněhu maximálně po kolena…
No nic, po důkladném vytřepání toho bílého svinstva ze záhybů vlny i mého těla a po notné dávce velmi neslušných slov, které tady snad ani nemůžu prezentovat, jsem hodil svou dřevěnou kámošku zpátky na bolavý hřbet a vyrazil na další etapu mého putování.

Jelikož jsem vyrazil sólo, bylo nutné najít co nejdřív místo na nocleh a řádně se vyzásobit dřevem. Měl jsem jasný plán: postavit dokonalý přístřešek a co dvě, tři hodinky se vzbudit a přiložit polínko tak, aby oheň vydržel až do rána. Plán se dařil: místo parádní, bavlněná plachta vypnutá na jedničku, hromada dřeva i na ráno, prostě vše ukazovalo na zimní pohodu. Rozdělání ohně se mi povedlo ocílkou a pazourkem napoprvé, a to bylo hodně pod nulou! Oheň hoří, na pánvi se hřeje haggis, v konvici bublá voda na čaj… Byl jsem v sedmém nebi, prostě se nemá co pokazit, bude to paráda… Balím se do všeho, co mám s sebou, přikládám tři pořádná polena a zkouším usnout. Nikde se nevyspím tak skvěle jako venku a ani tentokrát jsem nepředpokládal, že tu bude jinak. Zhruba po dvou hodinách se budím a znovu přikládám do krásně rozhořelého ohně, což se mi povedlo ještě asi dvakrát…

Netuším, jestli to byl sen o požáru Národního divadla nebo dovolené na Havaji, ale jedno vím jistě: další probuzení postrádalo typický zvuk praskajícího ohně, zářivé plameny a… teplo! Panice jsem nepropadal, nejsem padavka a hlavně jsem si byl stopro jistý, že bude stačit fouknout a moře žhavých uhlíků se opět zvesela rozhoří. Vystrčil jsem tedy hlavu ze všech těch dek, za což jsem byl odměněn pár mrazivými fackami a omrznutím chlupů v nose. Fouknu a nic… Dobře, vysunu se až po ramena a foukám z větší blízkosti, ale odpovědí mi je jen mráček popela, který mi v té mrazivé tmě neviditelně letí naproti a usazuje se na mém omrzlém obličeji. To už ale dost nepobavený a zmrzlý klečím u ohniště a hrabu se v popelu a zbytcích polen a hledám aspoň jeden žhavý uhlík… Ani jeden uhlíček však nezasvítí, prostě totální vyhaslo! Nevím, jestli se klepu víc vztekem, nebo zimou. Hlavou se mi honí myšlenky na téma funkčního prádla, zimního spacáku a karimatky a hlavně proč já idiot tohle všechno nemám s sebou…

Mé bushcraftové sebevědomí bombarduje další várka otázek proč tohle všechno podnikám, ke všemu naprosto dobrovolně… naštěstí se mé mozkové spoje lehce zahřály adrenalinem z hledání uhlíků a já si vzpomněl, že ne všechny moje nápady jsou hodny Darwinovy ceny, jako třeba nebrat v zimě zimní vybavení: vždyť jsem si prozřetelně s sebou vzal záchranářskou alu fólii! Okamžitě přestávám hrabat v ohništi a přehrabuju věci z krosny a za minutku jsem už zabalený do fólie jak při cvičení horské služby. Čumákuju do tmy a rovnám myšlenky, vracím se do normálu, těch pár stupňů tepla navíc mi vrací nejenom IQ na mou standardní hladinu, ale i cit do konečků prstů. Chopím se tedy ocílky a pazourku a začínám první kolo boje o oheň. Naštěstí mám nachystané hnízdo i chlupatá dřívka na ráno. A naštěstí jsem si nic z toho při hledání fólie nerozkopal… No nebudu to prodlužovat: Skoťák opět vítězí a po pár minutách kouká do plamenů, rozpouští zmrzlý čaj v konvici a směje se sám sobě, jak mohl mít tak blbý nápad vyrazit si v zimě v dobovém… Bohužel, u druhého hrnku horkého čaje mu to už tak blbý nepřijde a je jasné, že si to bude chtít zase někdy zopáknout…

3 komentářů


Zanechat komentář