Nůž, který mě poslední dobou zaujal, se ale trochu liší od Ládesova tradičního stylu. Jeho nože jsou většinou robusní nástroje s velkou tloušťkou čepele. Svačiňák je lehký kovaný nožík s čepelí tlustou 3 mm a jedovatým konvexním výbrusem. Už tyto parametry předpovídají noži výbornou řezivost a o to u něj při jeho výrobě šlo především.
Nůž je konstrukce full-tang, jednoduchého, ale účelného tvaru. Řadí se spíš mezi menší kousky, ale o to je šikovnější a obratnější. Praktický tvar skýtá velmi dobrou efektivitu při práci. Čepel, která svým tvarem připomíná kuchyňský nůž, je vhodná jak na přípravu potravin a vaření, tak i na veškeré ostatní tábornické aktivity. Rukojeť, ač spíš subtilnější, se přes to celkem dobře drží i ve větší ruce. Ergonomicky bez chybičky, jen by mohla být na větší ruku trochu objemnější. Střenky z jasanového dřeva jsou ke stopce přinýtovány. Rukojeť je ještě navíc opatřena otvorem pro pojistnou šňůru.
Celkový dojem z nože je takový ,že když ho vezmete do ruky, máte neodkladné nutkání ho pořádně zapřáhnout nebo alespoň vyzkoušet. Prostě lehký, skladný, příruční pomocník lákající k použití.
Na kuchyňské a „gastronomické“ aktivity došlo samozřejmě ze všeho nejdřív. Nůž jsem měl doma i v čase předvánočním, takže téměř ideální podmínky na pořádný kuchyňský „křest ohněm“. Už podle parametrů má Svačiňák k těmto činnostem veškeré předpoklady. A nezklamal. První se na řadu dostala příprava ryb. Takže vykuchání, uříznutí hlav a ploutví, oškrábání šupin, porcování. Vše probíhá naprosto čistě a rychle.Zhruba za deset minut (možná o chlup víc…) mám komplet hotové dva kapry.
Při práci s ostatními druhy mas je to obdobné – hovězí, krůtí, kuřecí. Čepel je neskutečně řezivá a proniká vlákny jako máslem. V pohodě a bez poškození dává i menší kosti.
Nůž je opravdu lehký a dobře sedí v ruce, takže i déle trvající, stereotypní činnosti jako příprava většího množství potravin pro víc lidí, jsou naprosto v pohodě. Navíc jsem ocenil jeho obratnost, například při vykosťování.
Na řadě je teď kořenová zelenina – celer, mrkev, petržel či cibule.V tomto případě doslova kila zeleniny, protože jsem připravoval bramborový salát do pořádného kotle.
Dost lidí užívá jako měřítko řezivosti čepele to, jestli nůž v řezu rozlamuje tvrdý materiál nebo jím prochází hladce, což je dané tloušťkou čepele a zvoleným výbrusem. Určitě ano, ale i když třeba Fallkniven F1 spíš rozlamuje zmiňované materiály, mě osobně to při práci nijak nevadí. Není to úplný ideál,ale jde to, když je potřeba. Výsledek je prakticky stejný, ale faktem je, že né už tak vynaložená námaha a plynulost v řezu. Nicméně čepelka Svačiňáku prochází řezem hladce a plynule, stejně dobře jako slušný kuchyňský speciál, což práci dost usnadní. Cibulka hodně na jemno,s tejně tak i ostatní tvrdá zelenina, naprosto v pohodě.
Hodně tomu napomohla drobná úprava. Po pár týdnech užívání šel nůž zpět k výrobci a Láďa ještě o pár milimetrů vytáhl výbrus. Teď je to doslova břitva, tři milimetry tlustá čepel s tímto typem výbrusu, prostě pecka! Práce jde dobře od ruky a člověka to i při tom množství baví. Pracovnímu komfortu hodně napomáhá i celkový tvar nože. Spodek čepele – ostří je při klasickém úchopu téměř ve stejné rovině s prsty, což nás nenutí při práci na prkýnku zvyšovat sklon nože a ostří přirozeně pracuje v celé své délce. Tento tvar nožů vycházející z kuchyňských speciálů hodně usnadňuje práci v kuchyni. Požitek je se Svačiňákem připravovat nějakej dlabec venku v lesích při vícedenních akcích. Ať už je to příprava složitějších pokrmů na ohni či vařiči nebo jen pokrájení špeku, uzeného masa, chleba a podobně. Všech těchto „aktivit“ se Ládesův nůž zhostí na jedničku. Nožík je k těmto činnostem přímo určen a navržen a opravdu je hoden svého jména. Jeden Ládesův Svačiňák vlastní i můj kamarád, který se mnou občas vyrazí do lesů a po čase, co jej používá si nůž nemůže vynachválit. Právem. Lehkost, obratnost, příjemný úchop a vynikající řezivost. To jsou vlastnosti, které od nože s tímto zaměřením požadujeme a kterými Svačiňák bez vyjímky disponuje.
Ač se tento Ládesův kousek svými vlastnostmi dosti přibližuje dobrému kuchyňskému noži, neznamená to, že není použitelný na venkovní tábornické aktivity jako je práce se dřevem, příprava troudu, paliva a podobně. I tady nožík obstál bez ztráty kytičky, což se budu snažit prokázat v následujících řádcích.
Ona pomyslná linie hranice univerzálnosti mezi pohodlným použitím v kuchyni a praktičností – odolností na hrubší práce venku v přírodě je u nožů dosti tenká… První vzorek, dalo by se říct prototyp, této série mám doma už zhruba půl roku a celou tu dobu si jej pravidelně beru sebou na delší i kratší vejšlapy do přírody. Nemám ve zvyku nože nijak šetřit, je to pro mě pomocník – pracovní nástroj a podle toho k nim přistupuji. Což i Svačiňák plně pocítil na vlastní kůži. Takže jsem jej celou tu dobu plně využíval při svých venkovních aktivitách prakticky na cokoliv, beze snahy jej nějak šetřit.
Jako odrostlejší kluci, ale i později jsme si občas s kamarádem střihli výlet s přespáním do Haltravských močálů nebo po revoluci do bystřických bažin pod Čerchovem. Byli to léta survivalování – blbnutí a tohle jsme brali jako takové navození reálnější situace. Místa jsou to nádherná a liduprázdná. Všude voda, bahno a vlhko, sem tam suché ostrůvky a kolem bujný porost (v některých místech jsme na dno bažiny nedosáhli cca. třímetrovou tyčí). Ale proč o tom tady píšu.
Na přenocování v těchto lokalitách jsme si občas stavěli vysutá lůžka. Ve vlhkém prostředí to je nejideálnější způsob přenocování, protože Hamaky jsme ještě tenkrát moc neznali. A osobně si nejsem jistý, jestli bych se v síti normálně vyspal, dodnes jsem to ještě bohužel nevyzkoušel. Vysuté lůžko je jednoduchá konstrukce z tyčí pokrytá měkčím materiálem jako jsou například doškovitě poskládané jehličnaté větve nebo kapradí, které nahrazují matraci a izolují od vlhka a chladu.
Běžně sebou na vandry nosím na báglu větší sekáč jako doplněk k malému noži na opasku. Tato kombinace se mi nejvíc osvědčila. Dříve jsem měl zase dosti dlouho období velkých nožů,t akže jak sekáčem nebo velkým survival nožem je stavba tohoto typu jednoduchá a v podstatě se dá říct, že stačí pár seků. Když má člověk nástroj v ruce a umí s ním zacházet, je příprava materiálu na stavbu lůžka (pokud je vhodný matroš při ruce) otázkou řádově několika minut.
Ale jde to samozřejmě i malým tábornickým nožem. Akorát je to trochu víc o šikovnosti a improvizaci. Na rozdíl od velkého sekacího nože nebo sekery, u malého buschcraft nože používáme tlouk a většinou po narušení vláken kmínek snadno dolomíme. Tato metoda je rychlá a efektivní. Nemá smysl takto malým nožem bobrovat, je to zbytečné plýtvání energií. Se Svačiňákem jsem si tedy po čase podobnou provizorní postel na zkoušku a z hecu také snadno vyrobil, vlastně spíš jen základní konstrukci. Na kostru jsem použil náletové javorové kmínky, ale i starší suché klacky posbírané po lese na zemi. Na vázání pak kousek konopného provazu, co jsem měl v batohu, provaz na vázání balíků slámy, který jsem našel v bordelu u lesa (ten už byl vydatně zpuchřelý, takže jsem v jednom kuse jen navazoval a splétal-hrozná práce…), ale i šlahouny ostružin. Použít se v případě nouze dají i třeba smrkové kořínky či stonky a šlahouny kapradí nebo kopřiv. Je to prostě dost o improvizaci, ale i trpělivosti.
Svačiňák mě velmi dobře posloužil jak k přípravě vázacího materiálu, tak k porcování kmínků na požadovanou délku.
Do dřeva pod údery tlouku šel jak po másle, aniž by měl snahu při hlubším zaražení v materiálu zůstávat, což je výhoda konvexního výbrusu.
Ono se to nezdá, ale velmi to přispívá k celkové plynulosti a pohodlnosti práce, protože nemusíme pokaždé nůž pracně páčit ze dřeva ven. Výborně se také s jeho hřbetem čepele, kde jsou ponechány ostřejší hrany, holily ostružinové šlahouny od ostnů.
Drobnou nevýhodou je tady však tenčí čepel. Za prvé neplní tak dobře funkci klínu a za druhé slabší hřbet nože nám víc opotřebovává dřevěný tlouk. Co se týká držení ostří a odolnosti celkově, zvládl to Ládesův nožík i přes svojí zdánlivou subtilnost naprosto v pohodě. S přehledem ustál jak suplování klínu, tak nějaké to páčení nebo rytí v půdě za účelem získání vaziva. Na noži jsem poté prakticky nepozoroval nějaké znatelné otupení. Jednoduchá rukojeť se i po čase jeví jako dostatečně pohodlná. Nikde na ní nic nedře a nepřekáží, jen pro větší ruku bych jí lehce přidal na objemu, což je ale individuální záležitost.
Se Svačiňákem jsem samozřejmě také nesčetněkrát připravoval třísky na podpal, sem tam štípnul kmínek nebo vykrouhal z borového dřeva podpalovač. Problém není za jeho pomoci rozdělat oheň firesteelem. Hrany hřbetu čepele nejsou zaoblené, takže při škrtání dává bohaté jiskry. Nakonec jsem si vyřezal i provizorní lžičku z lískového prutu.
Při těchto činnostech jsem neshledal žádný nedostatek, co se ovladatelnosti nože týká. Naopak, při vyřezávání se nůž ukázal ve velmi dobrém světle. Velmi dobře se s ním pracuje i za pomoci techniky držení „proti palci“, kterou dost lidí při vyřezávání používá.
Jednu věc jsem poté ale upravil a to ostrý roh, přechod ručka-čepel, který mě při některých typech úchopů trochu vadil. Takže jsem ho zakulatil a teď je to šikovnější i bezpečnější.Na ostatních nožích této série už bude tato část zaoblena standartně.
Ještě jsem nezmínil, jaký materiál je použitý na výrobu čepele tohoto prototypu. Jedná se tedy o kovanou 19 152, kalenou na 60 HRC, s tím, že ke hřbetu čepele tvrdost klesá, čímž je dosaženo maximální houževnatosti nožíku.
Za celou tuto mojí dlouhodobější anabázi jsem s tímto matrošem neshledal nejmenší problém. Žádné vyštipování, vymačkávání či nadměrné tupení. Čepelka velmi dobře drží ostří a je i dostatečně houževnatá, aby ustála nějaké to tvrdší zacházení. Prostě jak je u Ládese dobrým zvykem, tepelné zpracování na jedničku s hvězdičkou.
Prakticky to samé mohu napsat i o druhém kousku této série, který se mi dostal do ruky, a je vykován z ložiskoviny.
Vzhledem ke konvexnímu výbrusu Svačiňáka přebrušuji na jemném smirku, pod nímž mám měkkou gumovou podložku. Ale vlastně jsem jej brousil jen jednou a to né z nutnosti, jako spíš ze zvyku. Prostě po čase lehce oživit ostří.
K noži bude standartně dodáváno jednoduché kožené pouzdro toulcového typu, ke kterému se ještě vrátím. Ale samozřejmě není pro výrobce problém vyhovět i specifickým přáním zákazníka, co se úprav a různých vychytávek na futrálku týká.
S nožíkem jsem byl celou dobu maximálně spokojený. Na opasku nebo v kapse maskáčů ho ani necítíte – takže ho můžete mít neustále při ruce, ale při tom je schopen zvládnout v přírodě vše potřebné. Jeho silnou stránkou je vynikajcí řezivost a příjemná hmotnost. Ale hlavně při své subtilnosti neztrácí nic z pověstné odolnosti Ládesových nožů.
Jediné slabé místo bylo zmiňovaný ostrý přechod ručka – čepel, ale i to už je vyřešené. A drobnou výtku si neodpustím k dodaným koženým pouzdrům, na nichž nebyl dotažený závěsný systém, takže jsem prvního Svačiňáka nosil raději v kapse. U druhého to už bylo lepší. Vím, že Ládes umí zhotovit kvalitní a dobře použitelné pouzdro, takže záleží na domluvě. Ty, co jsem měl u prvních Svačiňáků, byli spíše provizorní, šité na rychlo.
Měl jsem možnost vyzkoušet i další kousek této série, který Ládes vyráběl pro mého kamaráda. Ten byl o chlup větší s drobnou změnou tvaru čepele a oproti prvnímu zkušebnímu prototypu dotaženější.
Můžeme mu říkat třeba XL Svačiňák, mě tvarem a proporcemi dost připomíná staré trapérsko-indiánské nože.
Delší čepel vykovaná z ložiskoviny mu oproti jedničce dávala výhodu třeba při krájení chleba.
Naopak například při práci s masem( vykošťování, kuchání) má navrh první- menší, šikovnější prototyp. Jinak co se vlastností týká, bezezbytku pro něj platí to samé, co jsem tady psal o prvním Svačiňáku. Šikovný, lehký nůž praktického tvaru. Řekl bych, že výroba větší série nožů tohoto typu je od Ládese krok správným směrem.
Nejen pro to, že se jedná o šikovný a všestranně využitelný nůž, ale hlavně z toho důvodu, že si jej může dovolit uživatel, kterého příliš neoslovuje běžně dostupná tovární produkce a rád by vlastnil ručně vyrobený kvalitní kovaný nůž, jak se říká s „duší“ a za přijatelnou cenu. Svačiňák je řešení…
