Materiály na čepele nožů

Ocel je sloučenina železa, uhlíku a dalších (legujících) prvků, proto jsou někteří lidé na slovo železo alergičtí, na výrobu čepelí používáme tedy vždy ocel (mluvím o výrobě čepele – ne materiálu na čepele).

Oceli se dále dělí na konstrukční (třídy 10-17 podle ČSN) a nástrojové (tř.19). Přehlednější rozdělení pro většinu lidí neznalých této problematiky ale bude nejspíše na oceli nerezové (třída 17) a na oceli uhlíkové (ostatní), což je trošku zavádějící název, protože aby šla nerez tepelně zušlechtit (zakalit), musí také obsahovat uhlík, nicméně se toto rozdělení ujalo, tak v tom nebudu dělat maglajs..:-)

Zásadní rozdíl mezi těmito materiály asi dává tušit už z názvu – nerez nerezne (více méně, vzhledem k obsahu uhlíku může při nesprávném zpracování nebo používání také zreznout) a je v podstatě bezúdržbová a uhlíková ocel je více či méně náchylná k chytání načernalé patiny nebo až rzi, což ale také záleží na konkrétním materiálu a jeho obsahu chemických prvků. Obecně platí pravidlo, že čím lépe je čepel vyleštěná, tím méně je náchylná k reznutí, ale do zrcadla vyleštěná čepel také není vždycky tím nejlepším řešením kvůli řezným vlastnostem (na hladký lesklý povrch mají různé řezané materiály větší či menší tendenci se lepit), proto je při výrobě dobré zvážit vhodný kompromis podle účelu nože.

Většinu z vás ale bude nejspíš zajímat, jak a z čeho konkrétního čepel vyrobit. Pokud už jste si rozmysleli, jestli nerez nebo uhlíkovku, tak jí musíte někde sehnat. Nerez se shání hůř a je mnohem náročnější na tepelné zpracování, než uhlíkovky. Nejsnažší je vybrat si z dnes už celkem velkého výběru rozměrů polotovarů i jakostí na některém z tuzemských e-shopů, které se specializují na prodej potřeb pro nožíře. U uhlíkovek je to o něco snažší, materiálů jsou plné šroťáky, ale často i půdy a garáže nebo garáže známých (strojní pilky, pilky z katru, staré pilníky, pera z aut– otcovský syndrom zachování materiálu funguje podle posledních zpráv na většině území ČR pořád dokonale…), ale je dobré vědět alespoň přibližně, co se dá od toho či onoho materiálu očekávat, některé jsou houževnatější, jiné křehčí, některé drží lépe ostří, jiné hůře atd.

Když už máme materiál, můžeme vymýšlet tvar a způsob montáže čepele k rukojeti nebo střenkám, zde se fantazii meze nekladou, ale těch opravdu osvědčených a účelných tvarů zas tolik není. Tvar nějakým způsobem dostaneme na materiál, někdo lepí šablony, někdo orýsovává jehlou, někdo kreslí fixou (…) a vyřežeme, zase je zde více možností, ale nejsnažší a celkem dostupná varianta je úhlová bruska a svěrák (vyřežeme nahrubo, hlavně v klídku a pomaličku, moc netlačit, podle potřeby chladit, žádnému materiálu nedělá dobře, když se vyhřívá – mění teplem barvy). Tvar pak dobrousíme na čisto buď opět flexou nebo na kotoučové či pásové brusce. Vyvrtat díry na příložky (pokud nějaké budou) a už chybí „jen“ výbrus, pro většinu lidí asi ta nejhorší práce, která se těžko nějak usnadňuje a ještě hůř se popisuje. Jde to zase udělat více způsoby (flexa, kotoučová nebo pásová casino bruska), každému vyhovuje něco víc něco míň, každopádně to chce ale pevné ruce a ještě pevnější nervy, není to záležitost, která by se dala naučit za pár hodin. Výbrusů je také vícero druhů (čočkovitý, dutý, plochý), které se dají i dobře kombinovat, ale to je opět potřeba posoudit podle účelu

budoucího nože.

Tím

by byla čepel připravená ke kalení, což je v případě, že nedisponujete žádnými zkušenostmi lepší přenechat odborníkovi.

Na někoho možná bude článek působit, jako neúplný, ale snažil jsem se v kostce shrnout problematiku, která by určitě vydala na několik knih, tak mě prosím nekamenujte a když by někoho zajímaly podrobnější informace o něčem konkrétním, pište dotazy pod článek do diskuze, určitě se nám to společnými silami podaří vhodně doplnit a časem můžete také čekat články zaměřené na konkrétní operace, kde se vše postupně pokusím popsat podrobněji…

Článek napsal nožíř

JAROMÍR KOTĚRA

http://www.kknives.cz/