Přemysl Moc – Mudžahedin

Zdravím všechny čitatele tohoto portálu. Jmenuji se Přemysl Moc, ročník 1961. K nožům jsem se dostal tak, že jsem potřeboval něco pořádného na vandry, tak jsem pátral, který z nožů by byl pro mě nejvhodnější, až jsem se rozhodl zkusit to sám. Od té doby jsem jich už pár vyrobil a nejen pro sebe. Mé pojetí nože je praktičnost, odolnost s důrazem na více možností nošení tak, aby nůž byl vždy po ruce a pokud možno nepřekážel. Snažím se v tomto pojetí zohlednit vlastní zkušenosti, zůstávám stále věrný jednomu z mých prvních nožů, což je replika britského MODu 4, v mém provedení umístěn do pouzdra z kydexu. Jedná se tedy o vojenský nůž, což myslím, že je pro mě charakteristické, vzhledem k tomu, že můj zájem o historii a tím pádem různé válečné konflikty přesahuje hranice evropského kontinentu. Pokud bude na tomto portálu dost prostoru, nevylučuji

možnost v jiné sekci, podělit se i o poznatky z tohoto oboru.

Vedle nožů vlastní výroby používám občas i britskou mačetu z roku 1945. Mačety jsou pro svou délku většinou vyrobeny z ocele tl. 3-4 mm, větší tloušťka plechu už by byla pro svou váhu obtížně zvládnutelná, musíme si uvědomit, že je určena především pro sekání větví a podobné práce, tato se dá v pohodě nabrousit pilníkem, takže tvrdost odhaduji pod 55 HRC.

Další nože jsou z produkce domorodců vyskytujících se v oblasti jihovýchodní Asie, tyto jsou výhradně vyrobeny etnickou skupinou Hmongů, což je jedna z četných minorit obývajících stát Vietnam, ale i Laos a Čínu. Jedná se jak o nože montované na trn, tak i o fulltangy. Nože jsou vykovány téměř vždycky z listových per, vozů různých značek, tak jak se kde rozpadly. Charakteristické jsou především svými dřevěnými pouzdry, trn je osazen rovněž dřevem, na stopku je používán většinou roh vodního buvola. K mání byly v přepočtu za 100 – 250 Kč, ale se stoupající životní úrovní v těchto končinách, jde nahoru i cena, takže jsou rok od roku dražší, loni už mi jej jeden Hmong byl ochoten prodat nůž pouze za 800 Kč, nepotřeboval jej prodat, používal ho a já jsem ho zase nepotřeboval koupit a tak z obchodu nic nebylo.

Kromě těchto velkých nožů, patří k mému vybavení i nějaký ten zavírák, krájet salám mačetou, není příliš praktické a naopak i malý zavírák tuto a podobné činnosti zvládne velice dobře. Z četných zavíráků, které používám, představuji britský armádní nožík z roku 1942. Tento je s bodcem, ale bývají i bez něj, bodec není určen na otvírání džusů, ale na rozplétání uzlů.

Poslední ukázka není nůž, ale fotoaparát Leica z roku 1938, nějak mi k tomuto představení ladil a tak jej také přikládám, fotit na kinofilm v době, kdy snímky je třeba odesílat ihned, nejlépe mailem, je značně těžkopádné, ale zachytit atmosféru daného místa, dokáže dle mého soudu pouze fotografie analogová.

Vzhledem k tomu, že se už poslední poznámka netýkala nožů a jak bylo výše naznačeno, dovolím si odchýlit se od tématu a přejít k další své lásce a to jsou cesty do Asie, zatím výhradně a pouze do Laosu, ale především Vietnamu a Číny. Vedle poznávání přírody, té ještě nepoznamenané turistickým průmyslem, různých etnických skupin, se jedná hlavně o přizpůsobení se místním zvykům a poznání zdejší kultury, ke které neodmyslitelně patří pití čaje, což mě poznamenalo natolik, že jsem si tuto tradici přenesl i do našich krajů. Myslím tím samozřejmě pití čaje sypaného, nikoliv baleného. Nenechme se mýlit, v samotné Asii je tato tradice, nejsilnější především v Číně, na ústupu, mladí chodí do barů západního střihu a čajovny zaplňují především starší lidé. Ale o tom možná někdy příště.

Pro všechny vyznavače důstojného života, s pokorou

Přemysl Moc

moc@karneval.cz