Před nedávnem jsem propadla kouzlu souostroví Svalbard. Možná jste o tomto norském názvu neslyšeli, ale když se řekne Špicberky, už nejspíš víte. Dostaneme se na souostroví ležící v Severním ledovém oceánu až za polární kruh, přesněji na 78° severní zeměpisné šířky. Svalbard patří pod správu Norska, tvoří jej hned několik ostrovů, ale čeští vědci působí na tom největším, který je označován jako Západní Špicberk.
Obr. 1. Kde se souostroví Svalbard nachází v rámci Evropy?
Obr. 2. Lokalizace hlavního města Longyearbyen a zátoky Petunia, kde probíhá výzkum českých vědců
Na úvod několik základních geografických informací o tomto krásném kousku Evropy. Hlavním městem Svalbardu je město Longyearbyen, které má kolem 2000 obyvatel. Počet lidí, kteří jsou v zde přes letní sezónu, významně roste díky přítomnosti vědců, a během semestrů díky studentům z celého světa, kteří sem jezdí studovat na univerzitu UNIS (University Centre in Svalbard). Jedná se o nejseverněji založenou univerzitu na světě, kde působí špičkoví vědci nejen z norských univerzit z pevniny, ale také mnoho externistů z celého světa. Osou výuky, výzkumu a spolupráce je samozřejmě Arktida ze všech možných úhlů pohledu. V Longyearbyenu je mezinárodní letiště, je malinké, ale hned jakmile vstoupíte pohorkou na Svalbardskou půdu, nadechnete se zdejšího čistého vzduchu a uvidíte ledního medvěda hned v hale, tak Vás to ohromí. A pokud se Vám podaří vidět zdejší magickou krajinu již přes oblačnost z letadla, tak kombinace skalnatých vrcholků a ledovců je nezapomenutelná.
Obr. 3. Pohled z letadla na ledovce pokrývající souostroví Svalbard
Obr. 4. První lední medvěd, kterého uvidíte při příletu na Svalbard na letišti, symbol Svalbardu
Z letiště je to jen pár kilometrů do města, kde se rovněž nachází Česká Arktická stanice založená Centrem polární ekologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Slavnostní otevření proběhlo v červnu roku 2014 a byl o tom natočen pořad Hyde Park České televize. Tato základna slouží jako sezónní útočiště pro vědce a studenty zejména přes letní sezónu. Nachází se zde i laboratoře na zpracování zkoumaných vzorků. Stanice je nedaleko zdejší univerzity, blízko jedné ze dvou hlavních silnic.
Obr. 5. Česká výzkumná stanice na Svalbardu v Longyearbyen
Obr. 6. Pohled na hlavní město Svalbardu Longyearbyen
Pokud se však chceme dostat do nitra dění – tedy v našem případě do zátoky Petunia, kde sídlí terénní stanice, musíme využít dopravy po moři, kterou prostřednictvím speciálních člunů zvaných „Polarcirkel“ zajišťuje místní společnost Spitsbergen Travel. Každý člen je proškolen a oblečen do zatepleného oblečku, ve kterém skoro ani nemůže udělat krok či dýchat. To vše se změní s příchodem prvních vln. Důrazně se doporučují ochranné brýle, protože sprej mořské vody se dostane úplně všude, když jdou vrcholky vln mnohdy až přes hlavu J Po asi hodinu a půl trvající plavbě spatřujeme starou loveckou chatu, kterou má Centrum Polární Ekologie pronajatou od Rusů, a malou chatku pro studenty. Spolubydlení je zde striktně rozděleno, jednak aby vedoucí kurzu měli chvilku klid na práci a studenti, aby se spolu kamarádili, protože v těchto nehostinných podmínkách se lidé opravdu poznají a pokud budou chtít, přátelství a vzpomínky, které se budou pojit s tímto krásným kouskem světa, vydrží. Zároveň je nutno podotknout, že malá chatka je nevytápěná, takže, když si to tam studenti nezadýchají, tak moc teplo není. Jednou se dokonce stalo, že venku začalo sněžit, a když jsme leželi v chatce tak nám šla pára od pusy. To se pak dost osvědčí můj zatím nejlepší spacák Carinthia Defence 4, který jsem si nedávno pořídila, který je primárně určen do krutějších povětrnostních podmínek, ale my holky jsme za něj rády už i při teplotách kolem nuly. Na Svalbardu je venku pod širákem spát zakázáno kvůli medvědům, takže se skvěle hodil i vevnitř.
Obr. 7. Terénní základna v zátoce Petunia, kde čeští vědci a studenti přes letní sezónu působí
Obr. 8. To je on, spacák, který můžu po letošním roce doporučit, v pozadí hora Fortet a ledovec Nordenskiöld
A čím se tedy čeští vědci a studenti na Svalbardu zabývají? A co se děje v Petunii, když je zrovna volno? Potom, co jsme přijeli do zátoky, jsme podstoupili bezpečnostní střelecký kurz se zbraní, naučili jsme se zacházet se signální pistolí a petardami, dorozumívat se vysílačkou a v neposlední řadě jsme měli výcvik pohybu na člunech po moři. Je nutné být proškolen a hlavně pokyny dodržovat, protože jinak člověk svým chováním ohrozí nejen sebe, ale i celou skupinu. Není zde internet ani signál, pouze satelitní telefon pro nejnutnější případy a vrtulník doletí do zátoky cca za 3 hodiny, a to jen při dobré viditelnosti. Není radno bezpečnost podceňovat, protože nikdy nevíme, kde může čekat nejobávanější zdejší tvor – lední medvěd.
Obr. 9. Povinná výbava na každou cestu do terénu – dalekohled, signální pistole se světlicemi a zbraň
Ledních medvědů je na Svalbardu víc než lidí. Oni jsou tu doma a jen lidé se jim potulují v jejich teritoriu. Medvěd je jako živý tvor velmi respektován a každé ublížení medvědovi je bráno hůř, než vražda člověka. Takže pokud dojde ke střetu s ledním medvědem je nutno zvážit, zdali byl daný incident výhradně v sebeobraně. Nikdy totiž nevíme, jak se medvěd zachová, zdali není zraněný, podrážděný, hladový, nebo je jen zvědavý.
Obr. 10. Lední medvěd, který se občas objeví i v obydlených částech souostroví
Z vědecko-didaktického hlediska je na Svalbardu pořádán výukový kurz, kde asi 20 studentů z českých univerzit dostane příležitost dozvědět se mnoho zajímavých informací o Arktidě ze všech úhlů pohledu prostřednictvím intenzivního teoretického kurzu, a poté v létě si na vlastní kůži vyzkouší dvoutýdenní pobyt na terénní stanici. Bádají zde geologové s geomorfology, klimatologové s glaciology, hydrologové s limnology, ale i botanici, zoologové nebo mikrobiologové. V říjnu se pak skládá závěrečná zkouška ze všech subdisciplín polární ekologie a jsou prezentovány výsledky z terénu. Studenti se zapojují do každodenních úkolů, kdy výjimkou nejsou i několikakilometrové pochody po ledovcích, morénách a brodění koryt divočících řek, které odvodňují stále rychleji tající ledovce. Pokud se zrovna neprovádí výzkum, chodí se na odborné exkurze s výkladem o fungování zdejších ekosystémů. Mimochodem po čtrnáctidenním brodění místních ledovcových řek, boty vydržely tuto zátěž mnohem lépe díky impregnaci. Zase jsem si nechala poradit u kluků v Bushcraftu a na kůži jsem dala krém Limmer Boot Grease. S sebou jsem ho netahala a do bot mi naštěstí nenateklo. Teda jednou ano, ale to bylo tím, že jsem měla na zádech dvacet kilo vybavení a můj skok nebyl tak dlouhý, jak jsem předpokládala. S tím se tady musí počítat.
Obr. 11. Čelo ledovce Sven, s řekou živenou tajícím ledem a sněhem
Člověk zde zažije spoustu legrace, dobrodružství a mnohdy zjistí, co ještě vydrží. Například koupat se pod arktickou sprchou = hadice natažená z ledovcového potoka o teplotě vody 1°C za větrných podmínek, ale položme si ruku na srdce, kdo má v koupelně výhled na ledovec?
Obr. 12. Výhled na zátoku Petunia, zleva Ebbadalen, Fortet a ledovec Nordenskiöld
A pokud chcete živě nahlédnout do tohoto severského ráje, můžete se podívat na webkameru, která je umístěna na střeše místní univerzity UNIS a nabízí pohled na hlavní město Svalbardu Longyearbyen (http://longyearbyen.kystnor.no/).
Tento článek je sestavený jako střípky vzpomínek na letní zážitky z expedice Svalbardu. Obecné informace jsou čerpané z přednášek, internetu, z vyprávění místních a inspirací byly vlastní zkušenosti, které jsme se já, nebo moji přátelé snažili zdokumentovat.
A kdo jsem?
Obr. 13. Já u informační cedule „jak je kde daleko“ před letištěm v Longyearbyenu
Jmenuju se Lenka a pocházím z malé vesničky z podhůří Jeseníků. Jak to tak na dědině bývá, vztah k přírodě jsem měla od malička a ani později mě láska k přírodě, ke všemu živému a k cestování neopustila. Už na základce jsem měla strašně ráda zeměpis, tak jsem si říkala, co já budu jednou dělat. Chtěla jsem se vždycky dozvědět, co se kde ve světě děje, o cizích kulturách a nádherné přírodě. Na gymnáziu v Šumperku to pokračovalo a moje zeměpisné zaměření se začalo prohlubovat. Šla jsem studovat Geografii na Přírodovědeckou fakultu, Masarykovy Univerzity do Brna. To se úspěšně povedlo a zabývám se fyzickou geografií, fluviální geomorfologií, no prostě přírodou a řekama J Moje outdoorové srdíčko se vždycky nechalo zlákat někam do hor, ale já milovník sněhu, jsem spojení ledu, sněhu a hor definitivně propadla až na Svalbardu.
Moc děkujeme Lence za její krásný článek. Pokud by jste se chtěli dozvědět více, napište nám do komentářů a je možné, že půjdeme v tomto směru hlouběji.
