Po nožích Gabreta, Seldžuk, Kurd a mnoha dalších, přichází „Mudžahedin“ Přemysl Moc s noži Efendi a to hned ve třech velikostech: Mk 1, Mk 2 a Mk 3.
Měl jsem šest týdnů na to, abych si nože Efendi v klidu osahal, vyzkoušel a mohu se tedy s vámi snad podělit o pár postřehů a mých osobních pocitů z práce s nimi.
Název nože Efendi evokuje Orient, a pro někoho možná i romány Karla Maye, jejichž děj se odehrával v těchto končinách (např. Divokým Kurdistánem), kdy Kara ben Nemsí (Old Shatterhand) byl svými přáteli titulován a oslovován „efendi“. Efendi (turecky) znamená pán nebo mistr; oslovení je odvozeno z řečtiny. Titul přísluší osobám s vyšším vzděláním (princům, kněžím, šejchům a dalším), ale i úředníkům pokud už nejsou titulováni jinak a výjimečně i některým vojákům.
Konstrukcí se jedná o „fulltang“ nože, kdy jsou střenky přichyceny ke stopce, procházející mezi nimi. Tvarově jsou nože shodné, ale liší se velikostí, tloušťkou čepele, povrchovou úpravou, dřevem střenek, i použitím odlišných ocelí. Přemek se snažil nože maximálně odlehčit, jakým způsobem postupoval je vidět na výkresu a myslím, že to co zamýšlel, se mu podařilo.
Stopka, na které jsou připevněny střenky (Mk 1 zapuštěnými šrouby, Mk 2 a 3 nýty), je vybrána tak, že v podstatě tvoří pouhý rám, ale při tloušťce zvolených materiálů a velikosti nožů, podle mého mínění tím není celková pevnost nijak výrazně snížena. Pokud nůž budete používat na činnost, pro kterou je primárně určen, tj. řezání, určitě ho nezlomíte! Zato jistě oceníte jeho nižší hmotnost, tím i lepší ovladatelnost a těžiště výrazně posunuté vpřed, na čepel.
Nože, které jsem měl možnost vyzkoušet, byly shodné s výkresem, ale na všechny tři Přemek použil ocel 1.2842. Pokud bude vyrábět další, modely Mk 2 a Mk 3 budou zhotoveny z oceli Böhler K 110.
Stručně pár slov k ocelím, které Přemysl Moc k výrobě nožů zvolil. Vzhledem k tomu, že nejsem žádným odborníkem na materiály, tak jsem se s prosbou o jejich charakteristiku obrátil na „Ládese“ – Vladimíra Mana. Děkuji!
1.2842 je označení pro naše oceli 19 312/19 313 a částečně norma svou šíří pokrývá i 19 314. Tam se zase 1.2842 překrývá s 1.2510… Ocel 1.2842 je u nás nejpoužívanější univerzální nástrojovou ocelí (NO). Ocel Böhler K 110 je známa též pod označením 1.2379. Ani jedna z těchto ocelí není uhlíková (to by součet obsahu všech legur musel být do 2% a zbytek by tvořilo železo). Takže 1.2842 je nízkolegovaná NO pro práci za studena a K110 (1.2379) dokonce vysokolegovaná NO. Obě oceli se v průmyslu používají k obdobným aplikacím, při čemž K110 má vyšší odolnost proti opotřebení a 1.2842 zase vyšší houževnatost. Hlavním kritériem určujícím kvalitu finálního výrobku, v našem případě tedy nože, je pečlivost a míra technologické kázně při zpracování (kalení). Rozdíly mezi nimi jsou v držení ostří, kde má jednoznačně K110 navrch, stejně jako v rezistenci vůči korozi (je téměř nerezová díky 10-12,5%Cr v leguře).
Naopak 1.2842 jednoznačně vítězí v kvalitě a rychlosti nabroušení v „polních podmínkách“. Korozivzdornost je u ní ovšem minimální, což se rychle projevilo při níže popsaném používání nožů z ní zhotovených. Z obou ocelí či jejich ekvivalentů, vyrábí nože již desítky let mnoho firem a nožířů po celém světě, takže se dá říci, že jde o materiály léty prověřené, žádané a stále oblíbené. Nejsou to sice dnešní špičkové práškové oceli, ale při správném zpracování svému účelu plně vyhovují a navíc, což není zanedbatelné, nešroubují cenu výrobku do závratných výšek.
Efendi Mk 1
Největší a nejtěžší z řady nožů Efendi působí mohutným dojmem, ale hlavně díky šířce a tloušťce (6mm) čepele. Pokud si ovšem uvědomíte jeho celkovou délku okolo 250mm (čepel 125mm), zjistíte, že se nejedná o žádného „macka“. Nemám až tak úplně malou ruku, ale délka rukojeti by jistě vyhovovala i pro větší tlapu. Čepel nože získala příjemný saténový povrch pískováním, písek zdrsnil i střenky, na které bylo použito dřevo merbau.
Efendi Mk 2
Prostřední z nové rodinky nožů mě osobně nejlépe padl do ruky. Celková délka nože je shodná s Mk 1, čepel není tak široká a je dokonce o nějaký ten milimetr delší. Rozdílná je i její tloušťka – 4,5mm. Povrchová úprava je stejná jako u Mk 1, na střenkách je dub.
Efendi Mk 3
Nejmenší a nejlehčí Efendi je Mk 3 s délkou 231mm (čepel 116mm / 4,5mm). Povrch čepele není vyleštěn do zrcadlového lesku a je ponechán matný. Dřevo na hladkých střenkách je jilm a vzadu mezi nimi vystupuje stopka s otvorem pro pojistnou šňůru. Jak je vidět z výkresu, varianta s okem je možná i u předchozích modelů. Pro mne osobně je již rukojeť Mk 3 příliš krátká, ale nůž jsme si s kamarády předávali z ruky do ruky a názory se lišily. Opravdu v tomto případě hlavně záleží na tom, jak máte velkou dlaň.
Jak jsem již psal výše, všechny tři nože jsou odlehčeny vybráním stopky pod střenkami a Přemek navíc u Mk 2 a Mk 3 stáhl výrazně jejítloušťku.
Jen pro zajímavost jsem nože zvážil, porovnal s Morou 2000 a výsledek mne docela překvapil.
Hmotnost konkrétních nožů série Efendi: Mk 1 – 228g, Mk 2 – 157g a Mk 3 – 123g.
U Mory 2000 výrobce uvádí hmotnost 141g, při celkové délce 232mm a délce čepele 116mm (tloušťka čepele 2,5mm).
Pouzdra
Přemkova práce s kůží je již pověstná, pouzdra na nože Efendi dosahují kvality, na kterou jsme u něho zvyklí. Každé pouzdro je jiné, ovšem díky podobným rozměrům nožů Mk 1 a Mk 2 pokud někdo bude vyžadovat kapsičku u Mk 1, je možno ji tam přidat, či naopak u Mk 2 odebrata jistě se domluvit i na dalších individuálních úpravách.
Práce s noži
Díky hmotnosti a rozměrům se podle mne jedná o takové nože, z nichž kterýkoliv může mít člověk v podstatě pořád u sebe ať již v přírodě (tam bych viděl jejich hlavní uplatnění) či ve městě (nebudou budit zvláštní pozornost) a neztratí se ani v kuchyni (i když pro přípravu pokrmů nejsou primárně určeny, zvládnou to).
U všech nožů je klínový výbrus plochy čepele vytažený až k jejímu hřbetu a tím je samozřejmě příznivě ovlivněna řezivost. Obtažení či naostření fazety vlastního ostří, alespoň tedy u oceli 1.2842, nepředstavuje žádný problém. Když jsem se chystal krájet zeleninu, nůž jsem obtáhl na ocílce, ale při práci se dřevem to nebylo třeba, nože ostří držely dobře a žádnou průběžnou údržbu nepotřebovaly. Čepele jsou zakaleny na 60 HRC.
U oceli Böhler K 110 zabere broušení díky jejím vlastnostem určitě poněkud více času, ale nůž zase zůstane déle ostrý.
Abych nože vyzkoušel a přesvědčil se o tom, co dokáží, záměrně jsem, pokud to šlo, používal k činnostem, pro které by se hodil nůž větší, ten nejmenší, a naopak.
Ani největší z nožů Efendi, Mk 1, není žádným „sekacím speciálem“, k podobným činnostem díky své velikosti a hmotnosti ani není určen. Pokud by nůž k sekání přesto někdo chtěl používat, hodila by se verze s otvorem pro pojistnou šňůru. Čerstvý kmínek o průměru cca 5cm jsem s ním ale bez problémů zpracoval. Přitom se ukázalo, že opískováním dosažené zdrsnění dřevěných střenek rukojeti, které dává opravdu pevný úchop, je pro moji hebkou dlaň příliš hrubé a způsobuje otlaky. Osobně bych tedy preferoval raději střenky hladké…
Mk 1 se samozřejmě ochotně zařezává také do dřeva vyschlého a zvládá i jemnou práci.
Na čepeli je znát, že korozivzdornost oceli 1.2842, mírně řečeno, opravdu není nejlepší, kontakt se dřevem a míza na ní rychle vytvořila skvrny, které samozřejmě nemají na funkčnost nože žádný vliv, ale „estétům“ by mohly vadit. Odstranit je poté z pískované plochy není právě nejjednodušší a pravděpodobně při tom přijdete o ten na pohled pěkný a jednolitý saténový povrch.
Pouzdro Efendi Mk 2 má na svrchní ploše našitou kapsičku, kterou je možno využít na uložení několika drobností. Vešel se mi do ní například metr padákové šňůry, firesteel i kousek březové kůry.
Nože Efendi jsou podle mne vhodné hlavně pro běžné činnosti spojené s pobytem v přírodě a tábořením, ale ostudu si neudělají ani v kuchyni. Opět jsem, abych nože vyzkoušel, většinou používal ty velké tam, kde by se spíše hodil nůž malý a naopak. Omlouvám se, snímků z přípravy pokrmů je více, ale po lese a horách je kuchyně mou další oblíbenou „destinací“. Nože mé požadavky splnily.
Závěr
Nože Efendi Mk 1, Mk 2 a Mk 3 od Přemysla Moce jsou díky své hmotnosti a vyvážení výborně ovladatelné, klínový výbrus jim zajišťuje dobrou řezivost, zároveň ale není k fazetě nijak přehnaně vytažený a tím je dána i dostatečná odolnost ostří. Délka čepelí cca 116 – 127mm je příjemná a pro běžné práce plně vyhovuje. Mají výbornou ergonomii rukojeti, a pokud máte možnost si nože „ohmatat“, rychle zjistíte, který z nich by vám nejlépe padl do ruky. Drsný povrch dřevěných střenek u Mk 1 a Mk 2 spolehlivě zajišťuje pevný úchop, ale já osobně bych zvolil raději střenky hladké, jako u Mk 3. Ani tento nůž mi v ruce neklouzal. Při použití oceli 1.2842 se rychle projeví její minimální korozivzdornost skvrnami a mapami na čepelích, ale komu patina na noži nevadí, nebude to pokládat za vadu na kráse. Neopískovaná čepel se dá bez problémů během pár minut pomocí jemného smirku a brusné pasty uvést zpět do původního stavu. Já bych si vybral právě nůž neopískovaný (mimo jiné velké plus v kuchyni), ale to už je záležitost individuálních preferencí každého uživatele. Pokud bude Přemek někdy zhotovovat další nože Efendi, na modely Mk 2 a Mk 3 plánuje použít ocel Böhler K 110, která je naopak vůči korozi vysoce rezistentní.
Nože jsem se snažil vyzkoušet při různých běžných činnostech a pokud možno objektivně popsat své zkušenosti s nimi. Ovšem co člověk, to jiný přístup a názor, takže výše uvedený text prosím neberte jako dogma a cosi neměnného, ale jen jako pohled jednoho konkrétního uživatele, který vám snad pomohl seznámit se s novou, a myslím, že zajímavou, řadou nožů Efendi od Přemysla Moce.
Video od Milana Matějky
Kontakt na nožíře : premysl.moc@gmail.com
