Švédské Laponsko

Plánování

Navštívit sever Švédska jsem dostal v létě před odjezdem na Korsiku. Vzhledem k tomu, že jsme jeli s Kudrnou, tak už doma jsem ženě říkal: „Na Korsice najdeme další dva členy výpravy.“
Celé plánování cesty do Laponska mi zpětně zní jako neuvěřitelný příběh.

Chtěl jsem jet koncem zimy, má to dvě výhody. V zimě neprší a nejsou komáři. Nevýhodou je zima a potřeba vybavení na zimu. Naši dva nový kamarádi z Korsiky si před odjezdem nakoupili spoustu vybavení: spacáky, boty, sněžnice, péřovky, rukavice… My jsme je za to vzali v prosinci do Jeseníků a začátkem roku na Velkou fatru. Aklimatizace a první kempování v zimě zanechalo v našich kamarádech silný dojem a doma jsme se do poslední chvíle obývali, že cestu do Švédska odřeknou.

Vzhledem k tomu, že jsme byli čtyři, tak jsem si spočítal, že bude nejekonomičtější jet autem. Můžeme si vézt jídlo z ČR, po cestě navštívit i další místa a neztratí se nám cestou zavazadla.
Cesta letadlem by znamenala, cestu do Vídně na letiště a odlet do Stockholmu. Ze Stockholmu až následující den do Kiruny a z Kiruny vlakem do Abiska. Vlaky jsou ve Švédsku hodně drahé. Většinu jídla by jsme museli nakoupit na místě, což by se nám za jídlo prodražilo zhruba třínásobně.

Na cestu autem jsme potřebovali pouze dálniční známku pro ČR. Německo, Dánsko a Švédsko nevyžaduje po osádce osobního automobilu dálniční poplatek. Platí se pouze dva mosty v Dánsku. Celková cena tam i zpět byla ≐ 4000 Kč a benzín. Cena benzínu při průměrné spotřebě 7,3l/100km byla 19 000 Kč s nájezdem 7 000 km.
Tedy celková cena cesty 23 000 Kč pro čtyři lidi z Brna do Abiska a zpět.

Odjížděli jsme v druhé polovině března, kdy je v Laponsku už dostatek světla, teploty se pohybují do -15°C v noci a přes den okolo 0°C. V půli dubna už začíná tát sníh.

Samostatnou kapitolou je vybavení na trek:

• Vlněný rolák (Smartwool)
• 2x trenky
• 3x ponožky (Smartwool)
• Kožené rukavice (Ovce)
• Vlněné rukavice
• ¾ vlněné podvlékačky (Woolpower)
• Kalhoty (Klattermusen Gere)
• Vlněný svetr (Bergans)
• Košile (Fjallraven) – Používám ji na svetr, abych ho nepoškodil batohem.
• Bunda (Fjallraven No.8)
• Bunda péřová (Sir Joseph Kjerag II)

• Ušanka (Fjallraven)
• Multifunkční šátek
• Boty (Sorel caribou) – Ty se neosvědčili pro dlouhodobou chůzi na sněžnicích. Mají měkkou podrážku. Tepelný komfort byl dostatečný, v celokožených pohorkách bez vnitřní vložky bych omrzl.
• Batoh (Klattermusen Arvaker 60l + boční kapsy)
• Spací pytel (Prima 1000 g peří) – Do -10°C je dostačující, ale pro příště nahradím spacím pytlem od firmy Cumulus, který je kvalitou peří a cenou jinde.
• Karimatka – Therm-A-Rest Ridge Rest Solar Regular – Samo/nafukovací bych si na obdobnou akci nevzal. Při poškození samo/nafukovací nemáte nic.
• Žďárského vak – Britský armádní
• Tarp (Terra Nova Adventure Tarp 2) + kolíky do sněhu
• Vařič benzinový Coleman 442 + 4 litry benzínu pro 4 lidi na 10 dnů.
• Hrnec Sea to Summit X-Pot 4l – Překvapivě obstál a mile překvapil
• Hrneček
• Láhev Klean kanteen – Na noc jsem si ohřál teplý čaj a lahev v obalu dal do spacáku, přes den nikdy nezamrzla.
• Sněžnice – Salewa 999 – Pokud se budete pohybovat ve Švédsku mimo značení trasy, je nutnost klasické sněžnice delší než metr, a nebo lyže.
• Lopata kovová
• Nůž
• Křesadlo
• Kapesní nožík – Victorinox Hercules – nůžky na nehty, pinzeta a kleštičky jsou nezbytností
• Mapa – Koupena v Abisku
• Garmin Epix – GPS navigátor
• Telefon/fotoaparát – Samsung S4 Zoom

• Čelovka – Petzl tikka r+
• 30 000 mAh ve dvou powerbankách
• Jídlo
• Peníze 2000 Sek + záložní € a debetní karta – která je nutností na tankování.

 

Cesta

V 01:03 vyrážíme z Brna. Naše auto nemá najeto ani 500 km. V autě máme jednu plnohodnotnou rezervu pro případ defektu. Kompresor, 2x auto lékárničku, 4x oranžovou vestu, 5l zimní směsi do ostřikovačů a 5 l benzínu. Havarijní pojištění platí po celé EU. Zapomněl jsem škrabku na sklo.

První den je v plánu dorazit do Švédska. Většina cesty vede po dálnici, kromě tankování a platby za mosty zastavujeme až ve Švédsku. Kde policistovi nestačí ke vstupu do země občanský průkaz občana EU. Nakonec se umoudří a jsme v Švédsku. Už od Dánska ustavičně prší.
Tankování ve Švédsku je většinou samoobslužné a je k němu třeba debetní karta. Kartu vložíte do stojanu, vyberete co chcete tankovat, natankujete, kartu vyjmete a znovu vložíte v případě, že chcete účet o zaplacení. Na jihu Švédska byl manuál k obsluze často pouze ve Švédštině. Po ujetí 1500 km sjíždíme z dálnice a hledáme místo k přespání. Poštěstí se mi sjet ke střelnici, kde se dá v slabém dešti přespat pod střechou na rovném betonu.
Večeříme pečená žebra, prvně okukujeme Švédskou přírodu. Všude jsou koberce měkkého mechu, na stromech lišejníky. Zatím je les jehličnatý s většinovým podílem smrků a pár borovic. Bříz je zatím k vidění málo.

Brzy ráno pokračujeme dále autem. Nezbytnou hygienu provádíme na toaletách benzínových stanic, které nejsou placené. Dále už jen  jedem až do večera. Večer přijíždíme k „Áni Máni“ což je slečna, která se nám ozvala přes couchsurfing a nabídla nám ubytování. K večeři dostaneme chleba s názvem Polar a místní máslo a sýr.
My jsme samozřejmě nezapomněli na dary z naší krásné země. Příště bych dovezl mrkev a ovoce. Něco tak běžného u nás je zde velmi cenné. Tedy tohoto pocitu jsem nabyl z vyprávění Áni. Dále jsme se dozvěděl, že na severu rostou pouze jablka a to velikosti vlašského ořechu. V supermarketech jsme sice ovoce viděli, ale dostupnost na vesnici zřejmě není?

Večer jsem byl unavený po celodenní cestě a brzy jsem usnul. Ráno jsme museli okouknout všechny zvířata co Áňa vlastní. Doma má malý statek s koňmi, kravkami, slepicemi a psem Rufusem což je Samojed. Rufus si nás dle slov Áni oblíbil a ráno donesl ukázat všechny losí kosti které má v okolí schované. Mimo to nám bylo prozrazeno, že má speciální místo kam chodí kadit. Áňa ho na toto místo musí ráno doprovodit, jinak by se urazil a utekl.

 

U Áni by se dala strávit celá dovolená, ale my jsme pokračovali za severní polární kruh  směr Abisko.
Abisko je malá vesnička s levným obchodem, kde jsme narazili na Boba. Bob je Čech, který trávil ve Skandinávii už několikátý měsíc a dal nám pár užitečných rad. O vhodnosti pulek (expediční saně) místo batohu jsem věděl. Bohužel i půjčení pulek bylo pro nás finančně nedostupné. Klasické plastové sněžnice se též na přemrzlý sníh nehodí. Lyže jsou rozhodně lepší variantou i když po tom co jsem viděl, si touto informací nejsem jistý. Sněžnice musí mít minimálně metr, jinak jsou dle slov Boba na hovno.  Měl pravdu.
V turistickém centru jsme promarnili nákup sobích kožešin po 300 SEK, čehož jsme později hořce litovali. Dokonce jsem si nekoupil ani vlněné ponožky. Byla to spousta vlny za dobrý peníz. Cestou zpátky už je nikde neměli. Kožešiny se dali koupit ještě ve Stockholmu za cenu 1000 SEK a více. Co bych kromě ponožek doporučil koupit na místě jsou rukavice značky Hestra. Mají je všude jsou kvalitní a levné. V česku stojí 3x tolik.

Poslední Bobova rada byla nejlepší. Doporučil nám nocleh, který jsme poté využili ještě jednou a tímto mu děkuji za všechny členy výpravy.

 

Vyrážíme do přírody

Původní plán naší cesty do Švédska byl trek s názvem Kungsleden. Neměli jsme v plánu jít celý trek, ale pouze z Abiska do Nikkaulokty což je zhruba 110 km.
Brzy ráno vyrážíme z Abiska, sníh na cestě je dosti vyšlapaný/uježděný a dalo by se jít i bez sněžnic. V sněžnicích už jsem toho nachodil hodně a nikdy jsme neměl problém. Snad abych si tento výlet dobře uchoval v mysli, tak mě už od čtvrtého kilometru pálí plosky nohou. Potkáváme sněžné skútry, které vozí turisty do Abiskojaure. Abiskojaure je luxusnější útulna, který má svého správce. Není zde elektřina, tekoucí voda a uvnitř se topí dřevem v litinových kamnech Jotul.

Jediné stromy které v okolí rostou jsou břízy. Břízy jsou zde velmi odlišné od těch které známe z našeho teplého domova. Bříza je zde velmi tvrdá a vlákna jsou většinou do vrtule. Byť by se to mohlo zdát neuvěřitelné, dřevem této břízy se těžko topí. Tudíž jsme Švédským turistům museli ukázat jak připravit dřevo a jak následně roztopit kamna. 🙂 Čím déle jdeme, tím méně bříz potkáváme a také jsou nižší.
Pochod je dlouhý a batohy těžké. Krajina je jednotvárně krásná. Příval nové energie mi zajistí první Sámské obydlí, které po cestě potkáváme. Víc než místo k bydlení pro člověka mi domek připomíná krtinec. Moc rád bych viděl losa, bohužel se mi to při této dovolené nezadařilo. Ale při odbočení z turistické trasy jsme vídali hromady losích bobů.

Zimní cestování má spoustu výhod. Jednou z nich je možnost přejít jezera, aniž bych se namočil. Před Abiskojaure přecházíme první jezero o délce zhruba čtyř kilometrů. Dlouhá to pláň na které fouká. Za tu dřinu nám paní správcová z Abiskojaure nabízí teplý nápoj. Chvíli posedíme. Zbytek výpravy zjišťuje informace o sněhových podmínkách. Já toho anglicky moc nenamluvím, takže se kochám krajinou.
První noc na treku chceme spát venku. Cena útulen se pohybuje po přepočtu okolo 1300 Kč, v této ceně je možnost využít saunu. Dále mě trápí otlaky na nohou a poslední tři kilometry jsem už z této nepříjemnosti unavený. Musíme dojít za hranice národního parku Abisko, ve kterém se nesmí kempovat. Mimo národní parky se smí kempovat kdekoliv v dostatečné vzdálenosti od obydlí. Mezi Abiskem a Nikkauloktou se dají využít k přespání útulny jako je Abiskojaure. Je v nich malý obchůdek, suchý záchod a zdroj vody. S vodou si v Laponsku nemusíte dělat starosti. Stačí Vám hrneček a kdekoliv si nabrat vodu, která je všude dostupná.
Příprava tábora na první noc venku byla komická. Bořili jsme se i ve sněžnicích až po pás. Přemrzlý sníh nešel ušlapat, více než sníh připomínal jemný písek a k tomu všemu byla zima. Ukotvit tarp v takovém sněhu není lehké, ale Lukášovi se to vždy povedlo perfektně. Trávit několik týdnů ve skupině čtyř lidí není snadné. Každý má své potřeby, někdo rychleji chodí a častěji odpočívá, jiný zase déle spí. Dopředu jsme se nedomlouvali kdo se bude starat o vaření a kdo bude stavět tábor. Vždy to vyplynulo z aktuálního rozpoložení členů výpravy a fungovalo to velmi dobře.
První noc byla mrazivá natolik, že jsme si raději přivstali, abychom rychle uvařili a mohli vyrazit na pochod. V noci nás neustále budil Bělokur rousný, který se nám doslova vysmíval. Tohoto ptáčka jsme následující dny často viděli pochodovat po sněhu.
Na prvním tábořišti vznikla také přezdívka pro naši dehydrovanou stravu od firmy – Mountain house, které jsme od té doby neřekli jinak než šlichta. To jídlo je tak hrozné, že o něm nemám chuť ani psát. Dělalo se mi z dehydrované stravy tak špatně, že z devíti večeří jsem tři dovezl domů. Pokud náhodou toto jídlo budete mít, doporučuji před konzumací vysypat obsah a raději sníst obal než obsah.
Další dny mě trápily otlaky, díky kterým jsem si nemohl obout sněžnice. Bez sněžnic se mi chodilo dobře. Díky této nepříjemnosti jsme následující dny vyráželi na okružní výlety, abychom se večer vrátili do stejného místa, kde jsme si nechali část vybavení. S lehkými batohy se výletovalo snadno a viděli jsme místa kam bychom se dle původního plánu nepodívali.
Značení turistických tras ve Švédsku připomíná značení železničního přejezdu v Česku. Vlaky zde sice nejezdí, ale je třeba dávat pozor na sněžné skútry. První soby jsme viděli až u nejvyšší hory Švédska, kterou je Kebnekaise. Tolik jsem se těšil, že uvidím soby a konečně se tu pásli přímo přede mnou. Druhý den jsme při snídani viděli další skupinku sobů a já se musel jít podívat blíže. Pomalu jsem se přibližoval až na pár metrů a obdivoval tato nádherná zvířata. Jsou o mnoho větší než srny a svojí mohutností se blíží jelenu evropskému. Jejich velká kopyta se ve sněhu téměř nebořila. Trvalo spoustu dnů než jsme viděli prvního soba, ale od té chvíle jsme potkávali soby téměř všude. Na vrchol Kebnekaise jsme se nevydali. Bylo nepříznivé počasí, mizerná předpověď počasí a my jsme s sebou neměli dostatek jídla a vybavení na bivak. Místo toho jsme strávili noc v Kebnekaise fjällstation, kde jsme si objednali ubytování pro sociálně nejslabší. K tomu jsme ještě dostali slevu na ubytování. Proč slečně na recepci počítač při zadání české republiky vyskočila sleva jsme se nedozvěděli. Za 1800 Kč/osoba jsme dostali pokoj pro 10 lidí, teplou sprchu, saunu a možnost využít kuchyň. Saunu už jsem vyzkoušel v Abiskojaure. Byla to moje první návštěva sauny v životě a další den jsem se necítil vůbec dobře. Absolutně jsme nepochopil proč někoho baví chodit do sauny?
Poté, co jsme si do sytosti užili Skandinávie, jsme se začali přesouvat jižněji.

První zastávka byla ve městě Rovaniemi, kde je Laponské muzeum. Muzeum udělá radost snad všem lidem. Lidé, kteří se zajímají o woodcraft, budou z návštěvy muzea nadšeni. V muzeu naleznete detailní popisy Sámského vybavení a střihu oblečení. Poznáte, jak se starat o soby a jak si Sámové užívali nádherně mrazovou přírodu. Fandové severských nožů si v muzeu také přijdou na své.

Následující dva dny jsme strávili ve Stockholmu, kde jsme navštívili Aquaria Water Museum. O muzeích není moc co napsat. Je třeba je navštívit a pomalu vstřebávat přetlak neuvěřitelných tvorů, výtvorů, barev a tvarů. Auto jsme zaparkovali na okraji Stockholmu a pro přepravu ve městě jsme využili místní hromadnou dopravu. Za rozumný peníz se dá pořídit karta se kterou můžete libovolně cestovat hromadnou dopravou po Stockholmu.
Vzhledem k tomu, že práce s motorovou pilou je pro mě spíše zábava než práce, tak jsme nemohli vynechat město Husqvarna. Ve městě se nachází muzeum stejnojmenné firmy, která začala s výrobou zbraní a přes šicí stroje se dostala až k zahradní technice. V muzeu bylo promítáno krátké video s dřevorubcem Hapem Johnsonem. Toto video si budu dlouho pamatovat a jako nekafař, bych si Hapem kafel dal.

Abych daleko neodbíhal od dřeva, v Nikkauloktě jsem na jedné z bříz nalezl houbu s názvem Čaga. Pokud tuto houbu neznáte, doporučuji strávit pár minut vyhledáváním na internetu.
Předposlední den ve Švédsku bylo město Granna kde se vyrábí světoznámé cukrové špalky. Z Granny se vyplatí udělat pěší výlet na zříceninu Brahehus.

Na závěr našeho putování jsme si nechali Mosse national park, opravdu to není mosse – los. Do parku jsme dorazili brzy ráno. Zde na jihu už nebyl žádný sníh, ale samé bažiny a nádherná příroda. Flora v národním parku Mosse se mění neuvěřitelně rychle. Jdete borovicovým lesíkem a najednou překročíte pomyslnou hranici a okolo vás jsou pouze břízy. Národní park Mosse byla pro mě největší atrakce Švédska, samotný park by k tomu ale nestačil. Celek našeho polárního výletu není pouze součtem dílů. Jedná se o kombinaci vydařených aktivit a nečekaných událostí, které daly dohromady skvělý zážitek z Laponska.
Snad takových zážitků bude ještě spousta.

Snad nebyl popis naší cesty moc zmatečný. Na závěr musím poděkovat všem členům výpravy, že jsme si i přes změnu plánů dokázali dovolenou užít. Díky si také zaslouží naše Dacia Lodgy, která fungovala a nijak ji netrápilo, že jela v kuse přes 1500 km. V Abisku nezamrzla a pohodlně nás přivezla až domů. Překvapivě jsme za celou cestu nepotřebovali sněžné řetězy. Na severu Švédska jsou na zimu všechna auta vybavena koly s hřeby, přídavnými dálkovými světly a elektrickým předehřevem motoru. Já si zapomněl i škrabku na sklo. 🙂