Vždy, když na nějaké akci ukazuji výrobu kuksy – dřevěného talířku a jiných věcí, najde se někdo, kdo prohlásí a co to vypálit, to je hned ne. Tak tento malý zrychlený fotonávod objasní, že to není hned.
Až do samého konce existuje možnost prasknutí, propálení či upálení a časově jde o 6 a půl hodiny jemného i silnějšího foukání a opalování nad ohněm. Kdo zkusil vyřezat kuksu, třeba jenom nožem ví, že vypalování je snad nejdelší výroba hrnku, jakou znám. A v případě potřeby v něčem přenášet vodu či se napít, existuje mnoho jednodušších způsobů. Ale jako dovednost práce s ohněm, která se může i v jiných souvislostech někdy hodit, je to poučné. Na druhou stranu je to jeden z nejstarších způsobů dělání otvorů a vzpomínka na naše dávné předky, kteří tyto dovednosti zvládali velmi dobře a precizně.
Teď už konkrétně k vypalovanému hrnku, který jsem nazval „lovci mamutů. “ Použito je polínko třešně určené na topení do krbu, žádné sekání pazourkovou sekerou, aby to bylo akční, ale poradím si s tím, co mám k dispozici.
Pak jsem použil slánku ze stonku květu česneku a kamenný hrot do atlatlu. lámaný Honzou Jirkou. Na oškrabování lze použít ale kde co, kus kamene, parohu či zlomené kosti.
Začátek. K vypalování otvoru jsem použil slánku a dřevěné uhlí, má větší žár a déle vydrží, lze ale použít i uhlíky třeba z táboráku.
Pomalu zvětšujeme ohník. Nikdy se nesnažíme vypálit najednou co nejvíc, cca 3mm krusty je až moc a vyškrabat.
A poté znovu uhlíky a vypálit a vyškrabat a tak dlouho, až se dostaneme k požadovanému tvaru.
Malými uhlíky si můžeme tvar ještě dolaďovat.
Potom začneme nad ohněm pomalu opalovat výsledný tvar hrnku. Poté opět opálit, oškrabat a pořád dokola.
No, a když to dobře dopadne, nic nepropálíme, neupálíme ani neomdlíme při stálém inhalování kouře při foukání, se dopracujeme k vítězství a tedy šťastnému konci snažení.
Nedají se s tím dělat moc velké experimenty a třeba zarostlý suk ve dřevě si při pálení udělá vlnku, kde chce, ale tím je každý takový hrnek originál a může vypadat třeba zrovna takto.
Každý pálený hrnek bude mít prasklinky, ale pokud nezasahují hluboko do prostoru na tekutinu, máme vyhráno. S ohledem na tmavou konzistenci povrchu je lepší dokončený hrnek ještě zavoskovat vroucím včelím voskem.
V dnešní době silikonů a epoxidových lepidel je tato věc již trochu archaická, ale stále živá a hlavně poměrně jednoduše zhotovitelná i v provizorních či primitivních podmínkách. PŘÍRODNÍ LEPIDLO – co k tomu potřebujeme?
Smolu jehličnanů, ideální je smrk, jde i borovice, ta má ale nižší teplotu tání (je možný i mix obou), popel z ohniště a nejdůležitější je pojivo či to co dělá jinak poměrně křehkou smolu pevnou např. trus, bobky, no jak tomu kdo říká, zkrátka trus býložravců.
Proč býložravců? Obsahuje totiž natrávené byliny, trávu a malé větvičky a to je to pojivo a o to nám jde. Zkoušel jsem i najemno nasekat suchou trávu, ale to nefunguje to tak dobře.
A můžeme začít – nejprve do pánve, plechovky nebo starého hrnce, co nalezneme v lese, dáme bobky, sušíme je a zároveň rozmělňujeme. Důležité je trus nespálit, to by bylo vlastně vše zbytečné, protože popela máme dost. V tomto případě jsem použil bobky daňka.
Když máme hotovo a co nejvíc najemno rozmačkáno, pozor, nesnažíme se udělat mouku, ta vlákna jsou důležitá, poté nadrtíme uhlíky popela co nejvíce najemno.
Pokud máme připraveny tyto složky, jdeme na smolu, chce jí to poměrně hodně, cca půlka jsou vždy kusy kůry, hmyz a dokonce kamínky. Samozřejmě kvůli tomu nezraňujeme stromy, ale kdo chodí lesem, najde vždy stromy, které už mají dokonce ze smoly veliké chuchvalce, ty pak opatrně bez poškození stromu odebereme (raději jen málo z každého stromu). Smola je přirozená obrana stromu proti poranění atd. V tomto případě je už lepší nahřívat jen na popelu či uhlících, smola ráda vzplane, ale není třeba se děsit, jemné sfouknutí či přiklopení vše rychle vyřeší.
Pokud máme smolu rozehřátou a vyčištěnou od nečistot, můžeme začít mísit. To samotné je trošku alchymie související s typem smoly, bobků a hlavně účelem použití. Pokud chceme houževnaté lepidlo, dáme více bobků a pokud tekutější méně a více popelu. Určitě lepší než se řídit nějakou poučkou, je zkusit si co mi vyhovuje.
Mně se nejvíc osvědčila kašovitá konzistence hodně houževnatá a použitelná jak k lepení, tak k tmelení různých otvorů dutin atd. Dám sem pár fotek třeba šnečí bedny, kdy směs z obrázku posloužila jako silné lepidlo a zároveň jako pružný tmel na nerovnosti způsobené ručním opracováním.
Nůž, kde jsem použil tekutější směs na zalití a zalepení čepele nože do madla. Dokonce jdou lepidlem lepit i různé improvizované misky na pití.
Teploty, při kterých se smola zpracovává, zahubí všechny mikroorganismy a smola sama je taková desinfekce. Toto lepidlo drží dobře skoro na všech přírodních materiálech, včetně oblečení, tak pozor. I uskladnění je jednoduché. Já lepidlo nechávám ztuhnout v pánvi a vždy když potřebuji, tak ho opět nahřeji. Směs lze také namotat na klacík a nosit jí s sebou, či ji uskladnit. Jen pozor na teplotu, čím je větší, nad 40 stupňů, tím je lepidlo měkčí. Bulis
http://zakazkovenoze.mypage.cz/menu/kontakt
