Úspěšně jsme překročili rozvodí, ale to hlavní dobrodružství nás teprve čekalo.
Rozvodí se s námi loučí neskutečnou dvojitou duhou.
Začalo pršet. Nejdřív to byly jen přeháňky, po kterých se skoro vždy objevila nádherná duha. Ale za Weyhok creek jsme se ocitli v údolí, kde se zima nevzdává ani během krátkého polárního léta. Objevili jsme i malý ledovec. Střídání sněhově bílých vrstev s ledově modrými bylo fascinující.
A je to tady, vyplouváme! První metry se prodíráme jakousi zatopenou loukou směrem k pramenu Alatny.
Horní tok Alatny je spíš potok než řeka, a tak musíme lodě táhnout ledovou vodou pěšky.
Kvízová otázka: Co udělá mokrý a prokřehlý fjoll, unavený po celodenním tahání lodí přes mělkou vodu, když objeví velkou bílou hromadu ledu? No ano, hádáte správně. Na koulovačku to sice nebylo, ale klouzalo to hezky. Přišel čas se zahřát.
Připlouváme k obrovské hromadě sněhu!
Úzké údolí tu působí jako mrazák a tak tu sníh neroztaje ani v létě. Od promrznutí nohou nás chrání neoprenové ponožky, ale i tak si připadáme, že chodíme po „pahýlech“.
Náš první oheň byl skromný, pouze z větví keřů, které na břeh vyplavila voda, protože stromy stále byly v nedohlednu. I tak měl efekt přímo blahodárný. Stejně jako déšť, který se spustil a vytrvale bubnoval na stanové celty.
Optimistou za každého počasí
Pršelo tak, že se hladina řeky poněkud zvedla. Dál už jsme lodě rozhodně tahat nemuseli. Voda tekla rychle, místy velmi rychle. Občas to cákalo, občas kámen, který nebyl vidět pod hladinou, nebo keř uprostřed řeky, vyvrácené stromy a podemleté břehy.
Noční vydatné deště zvedají hladinu řeky, a my si můžeme užít rychlou jízdu peřejemi!
Jeli jsme na třech lodích – dvou Scoutech a jedné Barace. „Baraka, to je tank, ta se nikdy nepřevrátí,“ slibovali kluci, než jsme odjížděli, „ledaže najedete pod strom, nebo bokem na vodopád.“ V peřejích byla Baraka skutečně stabilní. Problém nastal až v místě, které by dostalo obtížnost maximálně WW I. Voda sice tekla proudem ale jinak ani nezašplouchala. Přesto vyvrácený strom tak nějak očesal posádku lodi a ta se „vyfjolila“ do Alatny. Nutno ovšem podotknout, že Baraka zůstala nepřevrácená.
V některých místech se řeka rozlije do tří koryt a my tak často uvízneme na mělčině.
Každý den jsme se po mapě posouvali víc na jih a užívali si tu nádheru všude kolem. Keřů neubylo, stromů přibylo, takže chodit na břeh nemělo smysl. Přes den jsme tedy zastavovali na kamenitých ostrůvcích uprostřed řeky. K nevelké radosti přítomných dam tam pro změnu obvykle nerostl ani keříček. K večeru jsme začali hledat příhodnou pláž, nebo alespoň mýtinu.
Jednou jsme takto našli nádherné místo na skále nad řekou. Pro vodu jsme sice vždy lezli dolů a barely se zásobami jsme také raději nechali u lodí, takže každému jídlu předcházela krátká procházka, ale ten výhled: stříbrná řeka, pláž, kolem lesy a nádherné hory, které slunce malovalo nejkrásnějšími barvami.
Táboříme na krásném místě na skále.
Večer si užíváme tříhodinový západ slunce a vyhlížíme medvědy.
Jdi do Arrigetch zprava
Pokud existovala šance, že někoho v národním parku potkáme, pak největší pravděpodobnost byla v Arrigetch peaks. Údajně se k nim vypraví až pět a půl lidí ročně. Nás bylo šest, takže pro letošek asi už nic. Viděli jsme jen nějakého turistu, který přiletěl letadlem, dvakrát zakroužil nad Arrigtch, vyfotil si je bleskem a odletěl.
Stop medvědů je v bahně pod skálou požehnaně.
Vrcholky Arrigetch tvoří prstenec kolem ledovcového údolí a prudce se zvedají až do 6000 stop. Název Arrigetch pochází z jazyka Inuitů a znamená „prsty natažené ruky“. Nápadně špičaté a ostré skalní výběžky vyčnívají nad okolní hory a jsou vidět už z dálky. Nechali jsme tedy lodě a většinu věcí v základním táboře a vzhledem k tomu, že žádné turistické značky tady nejsou, zvolili jsme prostě nejkratší cestu k nim- tu po pravé straně údolí. Jak se ukázalo, nebylo to nejlepší rozhodnutí. Tři hodiny jsme se prodírali skrz neprostupnou džungli a ušli jsme sotva dvě míle. Dál už to prostě nešlo. Kopec se prudce svažoval směrem k Arrigetch creeku, který vyhloubil v údolí kaňon. Měli jsme dvě možnosti. Buď se vrátit stejnou cestou, nebo zkusit přebrodit ledovou vodu na opačnou stranu kaňonu. Rozhodnutí bylo na holkách. Fjollinky ale nejsou žádné cukrové panenky, co nic nevydrží. Když jsme se tedy vyškrábali na protější stranu, čekalo nás překvapení: Pěšinka!
Tady je náš první foto úlovek medvěda, tentokrát Baribala, který je menší ne Grizzly.
Popravdě, kdybychom po takové cestičce šli třeba v Jeseníkách, nadávali bychom jako špačci. Vyšlapali ji spíš medvědi, než lidé, ale alespoň se tato strana údolí mnohem mírněji svažuje, což je přece jen pohodlnější.
Arrigetch peaks při západu slunce.
Přespali jsme tedy pod Arrigetch Peaks. Stačil nám k tomu jen jeden stan, protože někteří se vydali na východ slunce a ostatním čtyřem byla taková zima, že se rádi přitulili. Údolí Arrigetch za všechnu tu námahu, nepohodlí a dvanáct mil neprostupným terénem určitě stálo. A zdolat některý vrchol je pro horolezce výzva – třeba se sem ti naši někdy vrátí.
Vyrážíme prozkoumat Arrigetch peaks pěšky. Nejsou tu ale žádné cesty ani stezky, a tak hledáme nejkratší cestu lesem.
Majestátní Arrigetch peaks, v překladu prsty rozevřené dlaně.
Aljaška patří medvědům
Vidět grizzlyho ve volné přírodě je bezesporu zážitek, který nás lákal, ale nemuselo by to být zrovna z očí do očí. Přijali jsme proto několik opatření:
1. Rolničky – jejich zvonění medvěd slyší a má tak čas utéct. Ovšem po chvíli vám začne v uších zvonit tak, že slyšíte cinkání i ve spaní.
2. Bear spray – v principu se jedná o slabší pepřový sprej. Náš měl dosah čtyři metry a medvěda by nejspíš rozplakal, ale nezpůsobil mu žádné trvalé následky. Prý to stačí, aby vás nesežral – pokud se trefíte…
3. Elektrický ohradník – v USA si můžete koupit speciální sadu cca za 300 dolarů. My jsme si koupili klasický ohradník na krávy, izolační háčky a trafo v ČR. Tyčky jsme si vyrobili až na Aljašce. Fungoval výborně, tedy alespoň na nás.
V táboře vylepšujeme sloupky na elektrický ohradník proti medvědům.
Ohradník stavíme na noc kolem stanů.
Medvědí stopy a jiné „voňavé“ důkazy jejich přítomnosti jsme potkávali na každé pláži i na každé zvířecí stezce, ale medvědi zatím byli vždy daleko. To jsme ještě nevěděli, co všechno zažijeme s plachetnicí.
To jsme my, fjollové!!
Naše kuchyně!
Solární elektrárna, v celé sestavě.
Bez večerního rybaření by to nebylo to pravé aljašské táboření!
První úlovek a hned pořádná štika! To bude večeře!
V klidnější části řeky lodě svážeme, necháme se unášet proudem a užíváme si jízdu.
Od Arrigetch pokračujeme dál po řece, vstříc dalším dobrodružstvím.
Třetí a poslední díl našeho seriálu vychází …(datum) 🙂
