Nebudu popisovat cestu, která konkrétně pro mě znamenala cestu tramvají, busem, metrem, vlakem, autem, letadlem, taxíkem a pak kousek pěšky. Příchod na místo konání Bushcraft show 2017 v Beehive Farm Woodland Lakes, Derbyshire, bylo kolem půlnoci v pátek 26. 5. 2017.
Hned u brány se nás ujala dvojice organizátorů David a Olivia. Prošli s námi celý kemp a ukázali místo, kde můžeme rozbít tábor. Ráno se prý uvidíme.
Už při průchodu celým areálem nás zarazilo kolik stanů, aut a lidí tady je. A to byla půlnoc. Našli jsme si takové houští v borovém lese, kde jsme se museli prodrat ostružiním a neskutečně hustými nánosy obřích jehlic borovice černé. Během chvilky se udělal plac na natažení hamak, jen já jsem zalehnul pod jervenem.
Ke spánku zde ulehl Tomáš, Thom, Mára a Kraken.
Noc byla teplá, jen ráno začalo malinko krápat. Na to jsme byli připravení. Na ranní řádění hrdliček v korunách borovic ale ne. V 5:00 to začalo. Zastrčil jsem do uší tampony a usnul. Ani moje chrápání ty mršky neodradilo od zpěvu. Kolem půl sedmé jsme nedočkavě vyrazili na průzkum okolí. I tady v lese bylo postaráno o lidi, kteří se chtěli umýt i osprchovat a zajít na WC. V místech označených jako water point tekla pitná voda. Cedule ukazující směr a vysekané hlavní trasy byly fajn. Po rychlé, ale vydatné snídani jsme si zabalili všechny věci a táhli jsme se s nimi na hlavní Bushcraftplac 🙂
Cestou jsme si všimli, že nikdo si věci s sebou nenosí. Každý nechal tábořiště rozhrabané a šel se bavit. Kluci se vrátili a natáhly hamaky a plachty, ale já jsem se s tím pokladem tahal celý den. Pak jsem dospěl k názoru, že se tady asi nekrade a další dny už jsem nechával batoh na tábořišti. I když zamaskovaný pod haldu jehličí. No co, starého psa novým kouskům nenaučíš.
Thom se zdržel u Helen Hordon, kterou možná znáte jako Beaver Bushcraft. Těch zajímavých stánků tam bylo stovky. Stále bylo na co koukat.
Noční průchod místem konání byl zajímavý, ale ve dne to bylo o level jinde. Všude mraky lidí, u každého druhého stánku nějaký workshop. Rozdělat oheň, udělat nádobu, lžičku, upéct placku, výroba z paracordu, další vaření, lukostřelba, vyřezávání, kování, broušení nožů atd. Trošku mne mrzí, že na nás čekalo několik pracovních schůzek a tak jsme se nemohli tolik zdržovat. Takové štípání pazourku pod vedením Willa Lorda nebo orientace pod vedením Johana Skulmanna, to bych chtěl zkusit. Tak třeba příště.
Po rychlém prohlédnutí všech stánků, rychlé kávě a obědě přišla na řadu pracovní část.
Návštěva Dava Canterburyho a Johana Skulmanna u stánku Morakniv se nám protáhla na pár hodin. Celou dobu se o nás vzorně starala manželka Iris Canterbury, moc děkujeme.
S Davem kujeme pikle už delší dobu, ale osobní setkání není jako mailová komunikace. Domluvila se zde zajímavá spolupráce. Dave byl celkem vytížený a věnoval se srdečně všem fanouškům a tak jsme si čas krátili vyřezáváním koníků. Mora to měla zmáknuté dobře. Každý z nás si pár koníků udělal. U stánku Morakniv byl i Johan Skulmann, kterého již známe osobně z jiných akcí. Johan je alespoň podle mě velice pohodový a příjemný chlap. Má dost zkušeností a umí je předávat dál s určitou lehkostí.
Poté následovalo courání po areálu a podrobné zkoumání věcí a lidí. Spousty lidí jsme znali jen z youtube nebo facebooku. S pár lidmi jsme zabředli v hovor. Ono tři kluci v košilích s hrudními brašnama budili pozornost. Navázali jsme nové kontakty a potkali řadu zajímavých lidí.
A v tomto duchu uplynul pátek, sobota i neděle. Zašli jsme na pár přednášek a koukli na pár dokumentů.
Já jsem se těšil na dva borce. Jeden se jmenuje John Lofty Wiseman a druhý Ray Mears.
První pán je ikona, jehož kniha SAS survival handbook je pro mě jako bible. A Raye zase beru jako největšího propagátora a tvář Bushcraftu.
Když jsme stáli ve frontě na podpis, tak nám došlo, že jsme díky snižování váhy našich zavazadel zapomněli na knížky na podpis.
Ale vyřešilo se to. Podpis máme, fotka a potřepání rukou je nejvíc.
Nedá se to slovy popsat. Ten pocit, když se bavíte s lidmi, které roky obdivujete. MASAKR!
To se prostě muselo zapít. Zůstalo jen u jednoho piva, protože to jejich se nedalo pít 🙂 🙂
Tím, že jsme byli jediný z „Československa“, musím to tak napsat, protože tohle zabíralo. Tohle označení má stále v Anglii zvuk. Takže tím, že jsme byli jediní, tak si nás pamatoval snad každý i paní u kávy.
Bylo fajn se tak různě během těch pár dnů potkávat a průběžně povídat s různými lidmi. Pravda, já toho anglicky moc nenamluvím, pár slov, která stejně vyslovím blbě, nestačí. Tomáš a hlavně Mára, který s námi jel jako překladatel, odvedli skvělou práci. Slibuju, že se budu učit a rozšířím svojí slovní zásobu alespoň o 10 slov ☺
Chválihodný je i přístup organizátorů a jejich pomocníků. Sprchy, záchody v čistotě. S dostatkem toaleťáku a mýdla. Nikde se nic neválelo a svoz odpadků golfovým vozíkem měl svoje kouzlo. Vstřícnost a ochota nás zarážela. No brzo mělo přijít vystřízlivění.
V pondělí 29. 5. ráno jsme si zabalili svých pět švestek a marně naháněli taxi. Po hodině shánění nás odvezl do Birminghamu, kde jsme dali batohy do úschovny zavazadel a vydali jsme se mrknout po městě. Z uložených zavazadel jsme museli vyndat vše elektronické, takže baterky a powerbanky. Aby náhodou v batohu nebylo něco, no však víte co. Město nás moc nenadchlo. Ať si každý říká, co chce, ale naše města jsou kolikrát čistější, hezčí a útulnější. Pár koutků se však našlo. Třeba staré nádraží, kde jsme si dali kávu a pak jsme udělali velkou chybu a vydali se do nákupního domu Bullring v Birminghamu, který navrhoval Jan Kaplický. Stavbu nebudu komentovat, vlastně ani davy lidí, kteří Vás málem ušlapou, když se zastavíte a nejdete dál. 🙂
Byli jsme ve špatnou dobu na špatném místě. Tak honem na vlak a už jsme na letišti. Tam rychlá sváča, pravda dost nebushcraftová, ale někdy je potřeba přinášet oběti 🙂
Káva na starém nádraží stála za to. 🙂
Pak noční let do Wroclavi a ještě několik hodin v autě než se dojelo do Šumperka. Příjezd domů kolem půl 6 ráno, sprcha, káva a odchod do práce, kde na nás čekalo mraky úkolů. Kdo řekne, že to byla dovolená, tak dostane za uši 🙂
Chtěl jsem napsat jen několik řádek, ale ono to prostě nejde jen tak odbýt takovou událost. Minimálně pro nás to byl životní zážitek.
Uvidíme, zda tahle cesta přinese ovoce pro české i slovenské bushcrafťáky. Věřím, že ano.
Video i fotky jsem zkrátil tak, aby to nebylo zbytečně dlouhé, ale aby to alespoň částečně vylíčilo atmosféru těch pár dní na Bushcraftshow 2017.
Ještě jednou velké díky Davide, Olivia, Dave, Johan, Will, Lofty, Ray, Helen, Iris a mnozí další. A hlavně Marku díky za překlad. 🙂 Tak zase za rok ahoj.
Hezký den přeje Kraken
Moc pěkná reportáž.Díky za ni.Musel to být parádní zážitek.
Děkuji, jojo bylo to fajn.
Musím přiznat že včerejší video z akce byl pro mne zážitek jako bych tam byl. Dave Canterbury je pěknej prcek. Když sem na něj koukal v duál survivavalu nebo na některých prezenckach moraknivu, tak vypadal větší. Setkání s rayem a spol. No comment. Trapná česká závist, nebudu lhát;)
Tak to Vám přeju, chlapi, ta hromada setkání musela být paráda i zároveń skvělá motivace do další práce :-). V dobrém závidím 🙂
Díky moc za netrpělivě očekávanou reportáž.
No já nevím, tolik povyku kolem tzv. bushcraftu. Na tyto stránky jsem se dostal náhodou, ale nedá mi to nenapsat. Kdysi jsme jezdili na vandry s tím co bylo a užili jsme si to tak, že se na to dodnes parádně vzpomíná, a teď „bushcrafťáci“ dojedou vlastně do GB na trh (někteří v terénních autech), postaví tam moderní stany ve kterejch to vypadá jako že v pravěku, nebo ještě paradoxnější ty mega teepee s vánočními elektrickými svíčkami, ale hlavně když se prodá a jsou prachy. I to slovo bushcraft zní přece líp, než zálesáctví. Vždyť stačí jen touha být v přírodě, a nebýt ověšen miliardou serepetiček s logem. Docela tam působí komicky ti pánové co maj na hrudníku tu brašnu, něco jako dávno vysloužilý voják na vycházce a hlavně bushcraft doplňky na přežití, protože co kdyby se na takové nobl akci něco stalo a zůstali by jako trosecnici že.
Lidi proberte se, pokud chodíte do přírody často a používáte kudlu, tak si kupte dobrej nůž od nožíře i když většina obyčejných lidí si na vandru vystačí klidně s obyčejným hrubším kuchyňákem, pevný boty a bágl. Pak už jen potkat fajn lidi, ale ani to není v přírodě a do přírody podmínkou. Vše ostatní je jen v hlavě a v srdci, což přes veškeré nezbytné doplňky, kategorie, bushcrafty a survivaly není moc vidět.
Neberte to jako kritiku, ale jako osobní názor někoho, kdo se toulá přírodou spoustu let a vždy stačilo prakticky to stejné vybavení. Čím víc toho všeho je, tím těžší je si vybrat. Spousta možností jak dnes rozdělávat oheň, či vařit (bomby, líh, spousta druhů lihových vařičů..) tak se stejně většina učí používat a pak používá dřívkáč, chápete co tím chci říct?
Amen!!! Pekny komentar, Gregu.
Kdyz jse video ty fotky, prvni co mne napadlo – jarmark. Je prece jasne, ze tady nejde o prirodu, ale o prachy. Nijak komentovat jsem to puvodne nechtel, protoze bych byl (zase) za vola.
Také jsem se cítil lehce zaskočen při zjištění kolik lidí se naplno živí tím co jsem sám dělal jako koníčka a nikdy mě nenapadlo si za pomoc nebo radu nechat platit. Doba je taková, chceš se bavit, naučit něco nového? Fajn můžu se ti věnovat, jen můj čas něco stojí. Složenky platit musím. Jde o nápad a vhodnou propagaci dané činnosti. Když vše klapne je to fajn, živit se něčím co člověka baví.
Pestrá nabídka „nezbytného“ vybavení a nesmyslů je snad ve všech odvětvích už nějaký čas ne? A jak kdo jezdí ven a jakým směrem se jeho výbava bude ubírat je jen na něm.Nepsal už Kraken na toto téma ?
Myslím, že kluci nemají špatnou politiku – testy vybavení, sem tam nějaká rada nebo informace jak na to, report z akce atd.
zaujimava reportat…jedna vec ma zaujima, kazdy tam ma na opasku noz, niektori aj viacero, ako to maju osetrene, ked v anglicku je trestne mat vo vrecku pomaly aj rybicku?