Jak vyrobit ohňovou soupravu jen za pomoci kamenného nástroje

Kraken666 21.08.2017 1

Jelikož se blíží termín našeho Bushcraft víkendu se zaměřením na oheň, téma tréninku bylo dané. V duchu starého vojenského hesla: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti” jsem se vyzbrojil křemencovým úštěpem a vyrazil do lesa. Teď si asi řeknete, proč tahám kamení do lesa? No… abych to neměl tak jednoduché, chtěl jsem si vyrobit ohňovou soupravu právě jen za pomoci kamenného nástroje. Další námitka by mohla znít: Proč si nástroj nevyrobím přímo na místě? Ano mohl bych, ale můj výlet byl časově omezen a tak jsem nechtěl ztrácet čas hledáním vhodné suroviny. Stačí, že budu muset najít správná dřívka pro svůj „zapalovač“. Navíc, se mi nějaké úštěpy z dřívějšího tréninku valounové industrie válely doma, takže stačilo jeden hodit do batohu a byl jsem připraven.

Poslední dva dny před mým výletem poměrně intenzivně pršelo, což můj úkol ještě více ztěžovalo. Při rozdělávání ohně třením dřev nemáte totiž nikdy 100% záruku, že se vám to povede právě z toho materiálu, který máte zrovna k dispozici i za parného slunečného dne. I když najdete správné druhy dřevin, výsledek stále může ovlivnit celá řada faktorů. Existuje mnoho způsobů, jak rozdělat oheň třením dřev, ale pro naše podmínky jsou nejvhodnější Bow Drill a Hand Drill. Já si vybral Bow Drill, neboli vrtání za pomoci luku, a to ze dvou praktických důvodů. Za prvé – uprostřed lesa najdete spíše materiál vhodný na Bow Drill. A za druhé – za pomoci luku snáze vygenerujete vyšší teplo s menší námahou než při Hand Drillu, u kterého pro vytvoření dostatečně vysoké teploty používáme pouze své ruce.

Po cestě na místo určení, což měl být jeden z mnoha brdských kempů, jsem objevil padlý strom.

S časem jsem byl na tom dobře, tak jsem se pustil do výroby nádoby z kůry. Ze začátku to vypadalo dobře, ale jak se později ukázalo, strom už tady nějakou dobu ležel, což se projevilo na kvalitě kůry a její ochotě se odlupovat. Nakonec jsem použil alespoň kus její části, kde nebyly žádné díry nebo praskliny. Bohužel tato část byla tak malá, že by na klasickou sešívanou nádobu nestačila. Proto jsem se rozhodl pro takový typ nádoby jaký vyráběli severoamerečtí Irokézové. Abych mohl tento druh nádoby vyrobit, bylo nejdříve nutné z obou konců odstranit vrchní část borky, aby zůstalo jen pružné lýko, které se snáze tvaruje. Ke svázání obou konců a vytvoření ucha jsem použíl oloupaný smrkový kořen. Nádoba byla ze začátku vodotěsná, ale s postupujícím vysycháním lýka se začaly v jeho záhybech objevovat praskliny. Přesně tyto praskliny jsou patrné i na fotografiích z muzea, takže předpokládám, že k tomu docházelo poměrně často. Z tvaru nádoby lze také usuzuzovat, že tento druh nádob sloužil spíše pro sběr bobulí než pro uchovávání vody. Ono totiž kulaté dno na stabilitě příliš nepřidá.

Vraťme se ale k mému původnímu plánu. Když jsem dorazil do kempu, pustil jsem se rovnou do výroby Bow Drillu. Nejdříve jsem začal vrtákem, pak následovala ohňová deska a nakonec přišel na řadu přítlačný blok. Když byly dřevěné komponenty hotovy, spletl jsem jednoduchým způsobem vlákna ze všech šesti kopřiv, které jsem si přinesl. Vyměřil délku tětivy na luku a udělal na luku uvazovací zářez. Tím výroba mého ohňového zařízení prozatím skončila.

Další nezbytnou součástí pro úspěšné zapálení ohně pomocí tření dřev je troud/hnízdo. Sehnat suchý materiál na troud v mokrém lese je celkem oříšek. Proto jsem využíval všech možností a sbíral materiál už po cestě. Ono těch možností stejně moc nebylo. Na kemp jsem dorazil s malou hrstí jemných slupiček březové kůry a chmíří ze špiček stonků vysokých travin v kapse. Mým velkým štěstím bylo, že ten den foukal slabý větřík, který vysušoval vše, co bylo výše nad zemí. V okolí kempu jsem narazil na větrem ulomenou větev s relativně suchým bukovým listí, které jsem přidal do hnízda. To jsem pro jistotu vylepšil pruhy silnější březové kůry. Zkrátka čím více dobře hořlavého materiálu,tím lépe.

Samotné vytvoření žhavého prachu nešlo tak snadno, jak se dalo předpokládat, i když z počátku to vypadalo velmi slibně. Vyříznutí zářezu v ohňové desce kamenným nástrojem považuji za nejhorší operaci celého výrobního procesu. Zářez musí být dostatečně velký a hluboký a při jeho vyřezávání hrozí nebezpečí, že si odlomíme kus již vyvrtaného důlku. V tom případé bychom museli začít od začátku – udělat důlek, předvrtat si ho a znovu vyřezat zářez… Žhavý prach jsem nakonec vytvořil, ale až na třetí důlek. Úkol splněn!!! Jako odměnu jsem si dopřal mé oblíbené „buřtkraft“ jídlo – špíz poskládaný z buřtu, slaniny a cibule, doplněné chlebem opečeným na uhlících. Do potravin jsem se už kamenem nepouštěl, protože jeho ostří bylo již opotřebované a na tuto práci zcela nevhodné ;o)

Používání kamenných nástrojů není pro mne žádnou novinkou, takže jsem dopředu věděl do čeho jdu, ale tuto zkušenost doporučuji každému, kdo se zajímá o přežití a neustále přemýšlí, jaký nůž by byl ten nejlepší. Ještě před mým studiem kamenných nástrojů jsem tíhnul spíše k menším nožům, protože je člověk může lépe schovat a tudíž mít stále při sobě. Později, právě díky zkušenostem s používáním kamenů jsem se utvrdil v názoru, že až půjde do tuhého, budu vděčný za jakýkoliv kovový nůž bez ohledu na jeho velikost.