Jak naložit s houbami, když se zrovna zadaří. Země česká – houbařský ráj

Před pár lety jsem dostal tip na houbové koření ze sušených noh bedel, které mají malé upotřebení a po nasušení a rozemletí se využívají jako koření na omeletu. Samozřejmě jsem experimentoval a různě jsem houby kombinoval.

Ideální pro mne je smíchání více druhů hub. Každá má svojí chuť a vůni. Takže prostě sbírám vše, co dobře znám. Nasuším v sušičce a pak rozemelu na prach. Tento prach – koření používám na dochucení masa, do omáček, omelet ale i do zeleninových salátů. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Zelenině tak dodám nezaměnitelnou chuť a tělu vše, co houby obsahují. Ta chuť je prostě dokonalá. Díky tomu namletí s tím nemají problém ani lidi, kteří houby vůbec nejí.

Někdo tvrdí, že jsou houby jen nasáklé vodou a nic a krom chuti tělu nepřináší. Omyl. Podívejte se na to, co všechno houby obsahují. Houby jsou zdraví prospěšné a hodně záleží na tom, kde a co sbíráme. Procházka lesem udělá dobře tělu i duši. Obsahují minerály, různé vitamíny, bílkoviny a stopové prvky a mají málo kalorií -187 kJ na 100 gramů hub. Je tu i malý háček – bývají těžce stravitelné, protože se skládají i z polysacharidu chitinu.

Například hřiby působí v oblasti imunity, pomáhají chránit tělo před různými infekcemi:

• prokázány jsou protizánětlivé účinky a antibiotické účinky, 
• obsahují velké množství draslíku,
• jsou dobrým zdrojem bílkovin,
• obsahují vitamíny ze skupiny B (B2 – riboflavin a B3 niacin), 
• obsahují fosfor, hořčík, vápník, železo,
• také mangan, kobalt, měď, molybden a zinek a selen.

Hřiby tvoří velmi širokou skupinu hub hřibovitých, u nás jich roste až 90 druhů. Nejoblíbenější jsou tzv. praváky – hřib dubový a smrkový. Každý druh vyžaduje jiné podmínky pro růst. Nejčastěji můžeme najít hřiby pravé v jehličnatých lesích, pod smrky a borovicemi, ale někdy také v listnatých lesích či na mechu. 

Houby jsou podle mě dost tajemné. Mrkněte na pár zajímavostí.

Houby se na Zemi objevily jako jedny z prvních organismů. Přežily všechny živelné katastrofy, včetně extrémních teplot a radiace. Nelze je zařadit ani mezi rostliny ani mezi živočichy, i když disponují vlastnostmi obou těchto organismů. Přestože vědci je dosud nemají stoprocentně prozkoumané, někteří se domnívají, že jsou obdařené rozumem.

Sympatické muchomůrky s červenými kloboučky jsou jen vrcholkem tohoto ledovce. Pod zemí se rozkládá podhoubí, což je shluk vzájemně propojených vláken, který se může rozprostírat až do mnohakilometrové vzdálenosti. Právě podhoubí představuje hlavní část houby, zatímco houba, kterou vidíme na povrchu, je určena jen pro šíření výtrusů. Veškeré pavučiny podhoubí jsou na sobě nezávislé, a jestliže některá z nich zahyne, na jejím místě se objeví nová.

Země česká – houbařský ráj

Houbaření – zdravá česká tradice, český fenomén

Proč jsou Češi národem houbařů? 

Češi patří k nejvášnivějším houbařům v Evropské unii, a dokonce i na světě. Ze statistik vyplývá, že přes 70% obyvatel České republiky alespoň jednou ročně vyrazí na houby. Česká houbařská vášeň má hluboké historické kořeny. V české kotlině se houby sbíraly od nepaměti. Tradice je dána i tím, že u nás houby v minulosti představovaly důležitý pokrm zejména pro chudé lidi, kteří žili na vesnicích a v odlehlých částech republiky. Naše země byla sužována mnoha válkami, jídla byl nedostatek a houby se tak staly pro svou dostupnost oblíbeným pokrmem. Houbám se také proto říkalo „maso chudých lidí“. A pak je tu ještě jeden důležitý moment: V žádné jiné evropské zemi neroste tak široké spektrum jedlých druhů hub jako u nás.

Kolik roste v ČR hub?

V Česku roste 3-5 tisíc druhů vyšších hub.

Kolik si přinesou Češi – ročně z lesů hub? (na váhu)  

Přibližně 30 tisíc tun hub.

Jak je to s houbařením jinde?

Tradice houbaření je dána zejména Slovanům. Je hodně rozšířeno v Rusku, na Ukrajině, v Polsko, na Slovensku. V ostatních evropských státech není tato záliba příliš rozvinutá, někde je dokonce sbírání hub zakázáno. Poměrně málo sbírají houby balkánské národy a třeba Řekové k nim nemají žádný vztah. Maďaři si na houby občas zajdou. V Rakousku houbaří každý desátý člověk, což je dáno mimo jiné přísnými zákony, které regulují množství hub. V Německu mají k houbám blízko zejména v Bavorsku. Říká se, že Angličané považují všechny houby za „prašivky“, a že je proto nesbírají, jsou ovšem velkými pěstiteli i konzumenty žampionů. 

Například v Rakousku, Itálii, Francii či Německu si lidé mohou odnést z lesa jen určité množství hub. Fungují tam kontroloři, kteří mohou úlovek zvážit, a v případě, že překročíte limit, vám hrozí vysoká pokuta. Nejpřísnější zákony regulující sbírání lesních plodin a hub mají ve Švýcarsku. Většinou se houby mohou sbírat jen jednou nebo dvakrát v týdnu, ale „úlovek“ nesmí přesáhnout dva kilogramy. Skandinávcům houby nic neříkají, jejich sběr je spíše výjimečnou záležitostí. Mimo Evropu se lze se sběrem a pěstováním hub setkat zejména v Asii (Čína, Japonsko).

Jaká jsou rizika sběru hub?

Sběr hub má také svoje rizika. Sbírejte jen ty druhy, které bezpečně znáte. Také je dobré dodržet dobu tepelné úpravy, některé houby třeba Hřib kovář, potřebují extra dlouhou tepelnou úpravu. 

Houby jsou organismy, které dokážou vstřebávat a kumulovat látky ze svého okolí. V blízkosti frekventovaných silnic se tak může jednat o nebezpečné olovo, kadmium či jiné kovy, které navíc mohou mít radioaktivní vlastnosti.

Problematické je ovšem zjištění aktivity radioaktivního césia 137Cs. Jeho hlavními zdroji v životním prostředí ČR byly testy jaderných zbraní v atmosféře, které se prováděly do šedesátých let minulého století, a nehoda jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986. Aktivita 137Cs v houbách dosahovala v šedesátých letech v ČR jen nepatrné výše, havárie Černobylské elektrárny ale přinesla skokové zvýšení aktivity této radioaktivní látky v houbách. Při měření 137Cs v letech 2004–2011 byla nejvyšší průměrná aktivita stanovena ve vzorcích hub pro region Střední Morava, a naopak nejnižší pro Prahu a Střední Čechy.

Jak houby zpracovávat?

Zmrazování, zavařování, sušení, nakládání.

Tak houbám zdar a uvidíme se v lese. Kraken