Kajakem za opravdovou divočinou Kanady a Aljašky

Zažít opravdovou divočinu, kam lidská noha ještě nevkročila, anebo jen zřídka je v dnešním světe čím dál složitější. Každý rok se ve dvou, nebo třech lidech vydáváme hledat taková místa, kde doufáme právě v námi chtěné odloučení od civilizace.

V tomto roce padla volba na Kanadu.

Kanada přeci musí být dle všech těch dokumentů a fotografií ještě stále tou čistou a opravdovou divočinou – říkám si už roky.
Nikdy mě nelákaly turistické cíle a cesty k nim značené, ba naopak jsem ten typ člověka, který se cestám pokud možno vyhýbá a hledá si své vlastní. Vybrat si pro nás tu správnou oblast Kanady bylo poměrně snadné. Půl roku zpátky vidím v dokumentu od National Geographic kaňon řeky Stikine. Sedmdesát dva kilometrů dlouhý kaňon lemovaný z obou stran vysokými skálami porostlými smrky a v dáli zasněžené vrcholky hor, to vše zcela mimo civilizaci. Takové místo hledáme. Tento rok vyrážíme s Tadeášem a Jardou.
Naplánovat si cestu tak, abychom se dokázali vrátit zpět k autu, které si půjčíme po příletu do Vancouveru a jímž urazíme následujících osmnácet kilometrů na námi vybrané místo, chce plán trošku vyladit a protože vlastně jedem k řece, jejíž peřeje na světě sjelo jen 12 lidí a jedná se tak o jeden z nejnáročnějších sjezdů, jaký na této planetě existuje, proč si s sebou rovnou nevzít kajaky.
Nápad je to fajn, ale ve skutečnosti nikdo z naší tříčlenné skupiny nemá s řekou a kajakem žádné zkušenosti. Možná tak před dvaceti lety v kánoi na Vltavě jako háček.
Je to obrovská výzva a takové věci náš zkrátka baví. Je rozhodnuto. Ve Vancouveru kupujeme tři nafukovací kajaky a vyrážíme směr Telegraph Creek, kde končí kaňon řeky Stikine. Odtud náš čeká několikadenní plavba po řece a spaní v opravdové divočině.
Vzhledem k mé fotografické vášni s sebou vezu dva fotoaparáty, několik objektivů, dron a hromadu náhradních baterií. To vše, se krom ostatního vybavení jako je satelitní telefon pro případ nouze, solární nabíječ, celta, vařič a spousty jídla musí vměstnat do batohu, který má ve výsledku kolem pětatřiceti kilogramů. Je to vlastně takový menší spolucestující do mého kajaku. Kluci na tom ale nejsou o moc lépe. Jejich batohy se s dalším vybavení jako například lano, nebo mačky pro plánovaný výstup na ledovec také pohybují kolem pětatřiceti kilogramů.

Den 1.

První den naší plavby se ráno setkáváme s místním šerifem, abychom si dohodli místo na parkování a zeptali se na podrobnější informace ohledně řeky. Telegraph Creek je bývala zlatokopecká vesnička, kde jsou dnes k vidění spíše polorozpadlé dřevěné domy a žije zde současně kolem dvě stě padesáti lidí. Když se na místní policejní stanici otevřou dveře a ven vypochoduje šerif, který má kolty „proklatě nízko u pasu“, máme pocit, že jsme zpátky v čase na divokém západě. „Co se děje kluci?“ Začneme na něj chrlit námi potřebný informace jednu za druhou. Auto si můžeme nechat, kde chceme, když tam není zákaz stání a hlavně ho zajímá, jestli jsme dobrý vodáci, protože řeka je prý hodně rychlá a dost studená. Chvíli přemýšlíme (říkat mu, že tohle je naše první dobrodružství na kajaku určitě nebudeme) – „jasně, jezdíme docela běžně a jsme dobrý“, Poděkujeme a mizíme rychle zpátky k vodě. Řeka je opravdu hodně rychlá. Jen, co si do nafouknutého kajaku hodím sprej na medvědy, abych ho měl po ruce v případě nouze, odrazí se jako hopík a skáče do řeky. Takovou rychlostí jakou zmizel v dáli je jasný, že tohle bude opravdu jízda. Bez spreje se uklidňuji, že kluci přece taky mají ještě každý jeden sprej a v případě zvědavého grizllyho budu schovaný pěkně za nimi a čekat, až ho zaženou pryč.
První kilometry po řece utíkají velmi rychle. V dálce před námi se objevují hory a my plní nadšení, směřujeme jejich směrem. Postupně se během dne seznamujeme s pádlováním, obratnostní kajaku a transformujeme se tak v ostřílený vodáky. Tedy minimálně se už tak cítíme 🙂 Při první zastávce na oběd pozorujeme všude u břehu stopy losa, samotný los ale nikde a tak se vydáváme na další cestu. Zatím to jde dobře, nikdo se necvaknul, medvědy také nevidíme a už jsme urazili kolem padesáti kilometrů. V průběhu odpoledne pak začínám pokukovat kolem břehů a přemýšlím, kde asi budeme kempovat? Z řeky jsou sice vidět krásné vrostlé smrky ve svazích, ale představa toho, že si někde na plácku rozděláme oheň a kolem něho se vyspíme je zjevně nereálná. Na zemi a vlastně všude v lesích kolem řeky je zcela neprostupné křoví a když se náhodou objeví v zákrutu řeky menší pláž, bývá většinou poseta stopami od medvědů a tak vždy radši pokračujeme dál dolu po řece. Kolem jedenácté hodiny večer, kdy se pomalu začíná stmívat, nacházíme za skalnatou částí podél řeky další písečnou pláž, která je zcela obklopena strmě se zvedajícím svahem plným stromů a velkých balvanů. Nádherně vypadající místo s výhledem na okolní hory a z nich padající vodopády.
Máme za sebou osmdesát sedm kilometrů během čtrnácti hodin a v takovém tempu je potřeba se i dobře vyspat. Všichni se přesouváme do prudkého svahu nad pláž, kde mezi stromy věšíme hamaky a vybalujeme věci na spaní. Jídlo odnášíme na skálu a spouštíme jej po laně nad řeku, aby se k němu nedostal žádný nezvaný host. Na pláži si pak rozděláme oheň a s příjemnou únavou odpočíváme a hodnotíme náš první den. Hvězdy za celou dobu naší cesty vlastně ani nevidíme, protože po setmění se zde nedočkáte absolutní tmy, nýbrž spíše trošku většího šera, které kolem druhé hodiny ráno už zase mizí a začíná se rozednívat. Po půlnoci se tak odebíráme ke spánku a nabrání sil na další den.

Den 2.

Kolem sedmé hodiny ráno se začínám pomalu vrtět v hamace a pozoruji první sluneční paprsky na vrcholcích hor. Počasí nám zatím zdá se přeje a tak mezi tím, co Jarda ještě se zalepenýma očima rozdělává oheň, my už se s Tadeášem drápeme pro naše zásoby pověšené na skále, abychom si mohli dopřát vydatnou snídaní a mít tak sílu na další den v kajaku. Nezbytným rituálem je po ránu i čerstvě namletá káva a espresso z moka konvičky. Chvíli si tak užíváme ranní pohodu a postupně začínáme balit veškeré vybavení a připravovat se na cestu. Nemohu si ještě odpustit ranní očistu v podobě koupele v řece a protože do Stikine river ústí poměrně velký počet ledovců, je to opravdu zážitek 🙂
Kolem osmé ráno jsme již každý zpátky ve svém kajaku a pokračujeme v plavbě dolu po řece.
Místy se řeka rozděluje i na čtyři a více ramen, aby se po chvíli zase spojila v jeden hlavní proud.
Nedá nám to a sem tam odbočíme a proplouváme tak klidnou částí řeky, kdy máme například možnost pozorovat přítok ledovcově modré řeky z hor jak se mísí s bahnitou barvou stikine river a tvoří tak úchvatnou podívanou. Kolem poledne, kdy nás slunce spaluje jeho největší silou se necháváme líně unášet řekou a Tadeáš vytahuje opalovací krém, aby zabránil nevyhnutelnému. Tedy skončit s krásně se červenající barvou v obličeji. Zatímco mě proud unáší jako prvního a v poklidu proplouvám stáčející se řeku blízko podemletého břehu, pozorujíc obrovské ledovce táhnoucí se z hor dolů do údolí, asi sto metrů za mnou se ke mně blíží Jarda a dalších sto padesát metrů za ním se loudá Tadeáš. Neuplyne ani minuta a zezadu se začne ozývat obrovský křik plný nadávek a pískání na píšťalku. Společně s Jardou se otáčíme a vedle Tadeáše, který právě míjí onen podemletý břeh vybíhá z křoví slintající grizzly a svým poskakováním projevuje velkou zvědavost o našeho třetího člena výpravy. Při pohledu na následující dění se nemohu ubránit neřízenému výbuchu smíchu. Veškeré poučky o zachování klidu při setkání s medvědem a dělání mrtvého brouka rázem berou za své. Tadeášův kajak se mění v motorový člun a takovým fofrem jakým mizí z dosahu zvědavého grizzlyho by mu jistě mohl závidět kdejaký kajakář. Než ovšem stihnu z batohu vylovit foťák, udivený medvěd, pravděpodobně s myšlenkou co se to vlastně zrovna odehrálo zase mizí v křoví a jde si po svých. Tadeáš k nám připlouvá s očima hodně navrch hlavy a tepem kolem dvě stě úderů za minutu. Den tak trávíme ostražitým pozorování břehů řeky a v odpoledních hodinách začínáme pokukovat po příhodném místu, kde strávíme dnešní noc. To se nám bohužel zrovna nedaří a když se opět blíží jedenáctá hodina večer a my už za sebou dnes máme patnáct hodin v kajaku a sto kilometrů po proudu, cítíme se všichni dost vyčerpaní. Jako zázrak se nám v šeru na skalnatém útesu nad řekou zjevuje stará lovecká chatka. Chatka je volně přístupná a dokonce i vybavená kamny. Za neustálého ohryzávání komáry, kteří jsou v těchto končinách za každým rohem a nenechají si uniknout jedinou příležitost si trošku cucnout krve tak ještě ve tmě sbíráme dřevo, abychom si v chatce mohli zatopit a uvařit něco k jídlu. Kolem půlnoci se pak probíráme mapou a zjišťujeme, že k ledovci, kam máme namířeno nám následující den zbývá už jen asi patnáct kilometrů.

Den 3.

Ráno se probouzím jako první a dočkávám se nádherného východu slunce, který si nemohu nechat uniknout. Beru foťák, nechávám kluky spát a vydávám se sám do lesa kolem řeky. Mezi obrovskými smrky porostlými mechem vykukuje stikine river a já mám možnost podívat se trošku zpátky proti proudu a vychutnat si tak v klidu pohled na tu krásu, kterou zde objevujeme. Už teď mohu hodnotit, že takto člověkem nedotčenou přírodu jsem ještě nikdy před tím neviděl.
Co je ovšem velký problém, jsou komáři. Už zase se mě snaží sežrat zaživa a tak se vracím zpátky do chatky a budím kluky k snídani. Trošku ovesných vloček s ovocem a už zase zpátky v kajaku. Mapa nám prozradila, že naproti ledovci jsou i termální prameny a tak jako první směřujeme jejich směrem. Malá, metr a půl široká odbočka ze stikine, která má rázem podle doteku mnohem vyšší teplotu vody naznačuje, že plujeme správně. Po chvíli narážíme na dvě bobří hráze a kajaky tak necháváme na místě a vydáváme se po svých. Na okraji lesa, kam se prodíráme vzrostlou trávou se již z dálky valí vodní pára. Netrvá dlouho a před námi se rozevírá přírodní průzračné jezírko s vodou kolem čtyřiceti stupňů. I přes bahnité dno a několik spadaných stromů ve vodě neváháme a nakládáme se do této přírodní vířivky s blaženým úsměvem na tváři. Zasloužený relax.
Další kroky vedou na protější břeh řeky stikine, kde nacházíme další chatku, ovšem zavřenou. Chvíli prozkoumáváme okolí a rozhodujeme se, zda přespíme poblíž chatky, nebo se vydáme rovnou k ledovci. Nakonec si vedle chatky necháme ve staré lednici zavřené jídlo, abychom odlehčili batohy a s ostatním vybavením, které nechceme jen tak nechat napospas jdeme na průzkum ledovce. Večer se pak vrátíme a nad ránem již komplet sbalení podnikneme výstup na ledovec. Tak zní plán. 🙂 Ledovcové jezero je vzdušnou čarou od nás vzdáleno necelých sedm set metrů. Kajaky přenášíme lesem a postup je tak poměrně pomalý. Při naší cestě musíme ještě přeplout další jezero ukryté v lesích, ale o to dechberoucí pohledy se nám zde naskytují. Průzračná voda a malé ostrůvky uprostřed jezera jsou jak z malovaného obrazu. Posledních dvě stě metrů k ledovcovému jezeru začínáme mít problém s postupem skrze stále více bujnější vegetaci. Kajaky střídavě tlačíme před sebou, nebo je naopak taháme místy, kde jsme již prolezli my sami. Další půl hodina prodírání se křovím a pichlavým porostem nás konečně dostává na okraj ledovcové jezera. Zde jsme nuceni použít dron, díky kterému jsme schopni najít cestu mezi obrovskými kusy ledu na otevřenou plochu jezera a pokračovat tak k ledovci Great Glacier. Téměř tři a půl kilometru dlouhou vodní plochu k ledovci nám znepříjemňuje silný protivítr a pádlování nám tak zabere přes dvě a půl hodiny. Protože se na okraj ledovce dostáváme až kolem půl osmé večer, zavrhujeme náš původní plán vrátit se ještě tentýž den zpět k chatce. Nikomu z nás se již ta samá cesta nechce absolvovat znova a bez jídla následujících dvanáct hodin vydržíme. Kajaky taháme na skalnatý břeh a jdeme prozkoumávat okolí ledovce. Záhy ale zjišťujeme, že postup po ledovci je minimálně zpočátku zcela nemožný. Obrovské rozervané kusy ledu nám neumožňují dostat se výš po ledovci, kde je led už blíže u sebe a jediná možnost cesty je tak po okolních skalách, přes které bychom mohli postupovat dál. Tuhle možnost s námi ale nechce absolvovat Jarda, který má z lezení po skalách trošku strach a radši tak čeká u lodí. S Tadeášem se pouštíme do více jak hodinu a půl dlouhého výstupu po skalní stěně, která nám ale bohužel posléze taky neumožňuje postup k lepší cestě po ledovci. Jako malou útěchu se nám alespoň nabízí pohled na zapadající slunce přímo nad ledovcovým vrcholem.
Vracíme se tedy zpět za Jardou a vybíráme si místo na přespání na skalním plácku s výhledem na lámající se kusy ledu, které padají do jezera. Usínat vedle ledovce, kam se jen zřídkakdo podívá a poslouchat tu obrovskou masu ledu jak se pomalu sune do jezera, neustále hřmí a skřípe je nezapomenutelný zážitek.

Den 4.

Brzy ráno s rozedněním vstáváme a vydáváme se zpět k chatce pro naše zásoby jídla. Plavba po ledovcovém jezeře v ranních hodinách jde díky bezvětří velmi dobře. Pádlujeme skrze odlomené kusy ledu ve velikosti několikapatrového domu a pomalu se blížíme k druhé straně jezera. Záměrně díky velkého množství ledu u kraje jezera míříme k jinému místu, než odkud jsme vyplouvali předešlý den a doufáme i v lepší postup lesem při přenášení kajaků. V tom jsme se bohužel šeredně zmýlili a to, co se dělo následující hodiny bylo jak se špatného snu. Nekonečné prodírání se s kajaky přízemní džunglí, která nebere konce a k tomu všude kolem krvežízniví komáři. Tady se příběh naší tříčlenné skupiny rozděluje díky mému rychlejšímu postupu, kdy mi vzdálenost sedmi set metrů zpět k chatce zabrala dvě a půl hodiny. Kluci pak dorazili za necelých pět hodin. Atmosféra ve vzduchu by se v tu chvíli dala krájet a vlastně se zpětně divím, že to, jakým způsobem jsme tahali, házeli a všemožně přesouvali kajaky lesním porostem, se obešlo bez újmy na jejich nafukovacím zdraví.
U chatky si na ohni vaříme oběd a probíráme další postup pro dnešní den. Ještě tentýž den se chceme dostat jedenáct kilometrů dolu po proudu k deltě řeky Iskut river, kde bychom rádi zanechali naše kajaky a vydali se pěšky proti proudu až k Cassiar Highway, odkud bychom se stopem dostali zpět k autu. Plány jsou ale jedna věc a reálna situace na místě pak druhá. V deltě Iskut River několikrát přenášíme kajaky přes bahnitá pole, která jsou ještě pro náš klid na duši zcela poseta stopami od pumy. Po hodině snahy dostat se na levou stranu řeky zjišťujeme, že náš původní plán jít pěšky je zcela nereálný a to opět z důvodu neprostupné vegetace. Vypadá to, že kajaků se jen tak nezbavíme a tak nám nezbývá než pokračovat dál po řece stikine až na aljašký ostrov Wrangell, odkud se kdo ví jak dostaneme zpět do Kanady. Kolem desáté večer míjíme hraniční říční přechod, který tvoří rybářská osada včetně hraniční stráže. Zastavujeme, vylézáme z lodí a jdeme se zeptat ohledně možnosti překročení hranice. K našemu údivu, ale není koho. V tuhle večerní hodinu zde nikdo není. Opodál sice hučí generátor, u chatek se válí spreje na medvědy, ale nikdo nikde.
Vracíme se zpět k lodím, kde Jarda zjišťuje, že ne tak úplně zcela všechny kajaky přežily přenos lesem a že mu utíká vzduch ze spodní části kajaku. Rozhodujeme se, že kajak opravíme až ráno následující den a že pro zbytek dne se Jarda vejde do kajaku k Tadeášovi, kdy Jardy kajak popluje jen s batohy uvázaný na provázku ke Kajaku Tadeáše.
Na aljaškém území se nám však nedaří nikde najít příhodné místo na spaní a tak se naše plavba protahuje až do pozdních nočních hodin. Po dvou hodinách s čelovkami na hlavě, se kolem jedné hodiny ráno ze tmy vynoří menší ostrov. Zastavujeme a jdeme si prohlédnou okolí. Na ostrově nacházíme ohniště a několik vzrostlých stromů, kam můžeme zavěsit hamaky. Kajaky tedy vytahujeme na břeh, rozděláváme oheň a pro naší první noc na Aljašce zůstáváme na malém ostrově z obou stran obklopeném stikine river.

Den 5.

Ráno se probouzíme do chladného počasí a všudypřítomné mlhy. Snídani klasicky tvoří vločky s ovocem, nebo zásoba plechovek fazolí. Než však vyrazíme na cestu, musíme Jardovi opravit díru v podlaze kajaku. Nafukovací část se dá naštěstí snadno vyjmout a s přiloženým lepením se nám daří dát vše do pořádku během patnácti minut. Cestou po řece, která je místy široká i více jak sto metrů, poprvé za pět dní vidíme na jednom z naplavených ostrůvků stan a loď. Ovšem jako vždy, nikdo nikde. Z dálky dole po řece jsou pak slyšet motory lodí. Je jasné, že už se blížíme zpět do civilizace.
V jednom z ramen řeky zastavujeme u obrovského srubu, který je postaven na voru. Hladina vody je však daleko pod úrovní srubu a ten je tak uvízlý na břehu. V okolí pak standardně plno medvědích stop, které už bereme jako běžnou součást naší cesty a nikdo se tak nijak výrazně nevzrušuje.
Co nás ovšem v danou chvíli rozhodně zajímá, je blížící se loď, která si to štráduje přímo naším směrem. Loď je to menší, za to ale rychlá jak zajíc na honu. Už z dálky proto mávám, aby bylo jasný, že mám zájem o navázaní konverzace a mohl jsem tak případně zjistit nějaký nám užitečný informace. Především mě zajímá, kam mají namířeno a co je tak zajímavého proti proudu, že se tam žene už několikátá loď. Dozvídáme se, že asi míli a půl proti proudu je několik přírodních termálních pramenů a že o víkendu tam místní na svých turbo lodích jezdí relaxovat do dřevěných kádí, které si zde postavili. To nás samozřejmě velmi zaujalo a tak další otázka ihned zní, jak je protiproud silný a zda je možné se tam dostat na kajaku. Když si trošku mákneme, prý by to neměl být problém.
Tak si pro změnu po několik dnech po proudu jdeme taky zkusit, jaký je to pádlovat proti proudu. Místy jsme museli kajaky táhnout za sebou, místy zase pořádně zabrat, abychom se přes silný proud přehoupli do jeho slabší části. Na konci jednoho z mnoha slepých ramen se pak po dvou a půl hodinách pádlování objevuje několik zaparkovaných lodí. Kajaky házíme na břeh, bereme batohy a vydáváme se po lesní cestičce najít prameny. Netrvá dlouho a před námi se objevuje boudička s venkovní kádí a v ní místní týpek , co popíjí pivo. Prý by nám dal taky, ale už má poslední a nás je moc. Těžce polknu a mávnu rukou, že to nevadí. 🙂
Nakládáme se do kádě a užíváme si horké koupele s výhledem na zasněžený hory. Od domorodce se dozvídáme spousty informací ohledně místní přírody, zvěře, naší plavby na ostrov Wrangell a v neposlední řadě o možnosti dnešního noclehu v nedaleké chatce po proudu řeky. Nakonec zůstáváme u termálních pramenů zcela sami až do odpoledních hodin a kdybychom neměli z vody varhánky snad už i na mozku, kdo ví, jak dlouho bychom tam seděli.
Zpátky ke kajakům, je načase najít chatku na spaní. Ani ne hodina plavba po proudu nás zavádí k přítoku ledovcové řeky, která ústí do stikine. Zde nacházíme dvě chatky, které jsou volně k přespání včetně vnitřního řádu chatky, jak se zde nocležníci mají chovat. Chatka je přímo u řeky, která se zde rozšiřuje v ledovcové jezero. Na ohni vaříme večeři, pereme naše propocené oblečení a zkoušíme chytat ryby. Komáři samozřejmě nechybí a opět nám se západem slunce ukazují, kdo je tady pánem. Za jednoho připlácnutého komára na ruce přilétá dvacet dalších. Proto se raději odebíráme dovnitř a ještě před setměním uleháme ke spánku.

Den 6.

Probuzení do dalšího dne kolem sedmé ranní doprovází pochvaly zatím nejlepšího vyspání se za celou dobu na řece. Pomalu se začínáme míhat po chatce, vařit snídaní a samozřejmě vynikající čerstvě namletou kávu. Podle všeho bychom se dnes měli dostat až na ostrov Wrangell. Před námi je poslední čtyřicet kilometrů. Nikam tedy vyloženě nechvátáme a zpočátku se necháváme unášet proudem. K našemu nadšení před námi v řece každou chvíli vykukují hlavy lachtanů, kteří zde pravděpodobně loví. Pro nás je to jasná indicie, že se blížíme do delty řeky stikine a brzy vplujeme na moře. Když v dálce poprvé zahlédneme ostrov Wrangell, s nadšením konstatujeme, že dorazit k jeho břehům nám zabere nanejvýš hodinu a půl a stihneme tak ještě oběd a vychlazené pivo. V tom jsme se ovšem opět zmýlili. Přímá cesta po moři, jak jsme rychle zjistili nebyla možná. Kvůli obrovským naplaveninám bahna a klacků, které jsou schovány těsně pod hladinou jsme co chvíli drhli kajakem o dno. Museli jsme tedy pádlovat hlavním proudem, který nás oklikou táhl stále dál od Wrangellu. Po dalších třech hodinách však zjišťujeme, že tudy cesta také nevede a na Wrangell se takhle nikdy nedostaneme. Hloubka moře už je dostatečná a tak začínáme pádlovat přímo k ostrovu, který máme celou dobu na dohled. Tohle bylo zcela jistě pět nejnáročnějších kilometrů za celý náš týden na řece. Mořský proud nás neustále táhl zpět a přestat na okamžik pádlovat znamenalo vrátit se v mžiku o pět metrů dozadu. Dvě hodiny v kuse bez přestávky pádlujeme, než se nám podaří dostat k břehu a další hodinu, než se dostáváme do místního přístavu. Místo plánovaného oběda lezeme ven z kajaků až v sedm hodin večer. Unavení, hladoví a sluncem sežehlí, stále však s úsměvem na tváři, že jsme dokázali za šest dní urazit více než dvě stě osmdesát kilometrů po stikine river. První chvíli v přístavu pobíháme a balíme vyfouklé kajaky se slovy, že už je nechci dlouho vidět. Absolutně netušíme, kde budeme dnes nocovat. Už nejsme v divočině, ale v civilizaci, kde si nemůžeme jen tak lehnout pod strom. V přístavu se se mnou dává do řeči místní mořský vlk a zvědavě se vyptává, kde se tady bereme s kajaky. Vyprávím mu o naší cestě a on s nadšením naslouchá a doplňuje přesnými názvy místa, která jsme míjeli. Dokonce se dozvídám, že má na stikne river loveckou chatu, kam jezdí chytat ryby a lovit zvěř. Ptám se, zda nám může doporučit nějaké místo na spaní. Není si jistý, ale nabízí mi, že zajedeme autem k jeho známým, kteří by nás mohli ubytovat. S radostí přijímám a už se vezu na sedačce spolujezdce. Jarda s Tadeášem mezitím v přístavu balí ostatní vybavení. Nezabere to ani deset minut a spaní na dnešní noc je dohodnuto. Pokoj pro tři s vlastní postelí a koupelnou bereme všemi deseti. Večer už jen zakončíme jídlem v lokální restauraci a posezením u piva na terase s výhledem na moře.

7 a 8. den

Následující dva dny se točily především kolem toho, jak se dostat zpět do Kanady. Na ostrově žije kolem dvou tisíc obyvatel a není tak divu, že se všichni znají. Dostali jsme tip na pána, který by nás mohl dostat zpět do Telegraph Creek lodí proti proudu řeky stikine. Když si ovšem řekl o osmnácet dolarů, s díky jsme odmítli a hledali další možnosti. Protože nás netížily batohy na zádech a kajaky jsme měli také uschované, mohli jsme celý den trávit v místním městečku a při prozkoumávání zdejších obchodů, které jsou zaměřené převážně na ruční výrobu z darů ostrova a moře, se vyptávat, zda někdo neví o levnější variantě jak se dostat zpět do Kanady.
Dostatečně nacpáni místními hot dogy, které zde při pořádání nadcházející slavnosti připravují na každém rohu, vydali jsme se na místní letiště zjistit naše možnosti ohledně případného letu přímo na přilehlé letiště u Telegraph Creek. Nutno podotknout, že kvůli zásobování ostrova a dalších přilehlých ostrovů je místní letiště poměrně velké, tedy alespoň co se přistávací plochy týče. Odbavení a bezpečnostních kontrol se zde ale nedočkáte. Malá přijímací kancelář, kde se řeší vše, co je potřeba k odletu, potažmo po příletu a k tomu nalepená dílna pro opravy letadel. Nic víc.
Zjišťujeme, že let do Telegraph Creek možný je, ale rozhodně ne ten samý den. Cena letu pro tři osoby bude devět set padesát dolarů. Nejdříve však musíme předložit pasy a vyplněné dokumenty, které jsme obdrželi, když jsme překračovali hranice z Kanady na Aljašku. Majitel letadel, pilot, letuška a zprostředkovatel letenek v jednom už pak vše zařídí. No a jak jistě víme, tak protože jsme hranici překračovali kolem desáté večer a vůbec nikoho jsme zde nenašli, dokumenty tedy žádné nemáme. Nejdřív na nás všichni nevěřícně zírají a pak propuknou v smích, jak se nám tohle mohlo podařit. Kupodivu velmi snadno 🙂
Poskytujeme tedy jen pasy pro oskenování a nakontaktování kanadské strany ohledně možnosti letu a přepravy konkrétních osob a doufáme, že to bude stačit. Teď však musíme čekat následujících dvacet čtyři hodin, zda bude let schválen. Nuceni se tak vracíme do centra všeho dění na ostrově a tím je mimo jiné místní restaurace, kde se podávají zdejší dobroty a aljašská piva (není o co stát).
Rodina, u které prozatím přebýváme, nás u sebe spokojeně nechá přespat i další noc. Není to však zadarmo. Za jednu noc ubytování platíme kolem dvě stě dvaceti dolarů. Protože s sebou ale máme tři kajaky, které by se nám beztak do letadla nevešly, dohadujeme, že místo penězi, zaplatíme dvěma kajaky. Obchod je dojednán a ještě k tomu máme odvoz na letiště v ceně.
Ráno při snídani se nám od paní domu dostává za obdivuhodného pokyvování hlavou poklony, že se stravujeme jak dřevorubci (asi se divila, kam jí zmizela z lednice všechna ta slanina).
V dopoledních hodinách se pak po telefonu dozvídáme, že náš let byl schválen a v jednu hodinu po poledni máme být na letišti. Naposledy tak míříme do města nakoupit dárky pro naše nejbližší, na poštu rozeslat několik dopisů a pomalu se přesouváme na letiště.
Odbavení probíhá následující formou:

„Máte spreje na medvědy, nebo cigarety?“
„Ano.“
„Dobře, tak pokud přijedou po přistání celníci na letiště, tak o tom nevím“
„Ano.“

Je tedy jasný, že jestli se nám u Telegraph Creek vůbec podaří přistát, tak máme při případný kontrole dělat blbý.
Pilot nám totiž oznamuje, že na letišti u Telegraph Creek přistával někdy před dvěma lety a ať se připravíme na tvrdý přistání, kdy runway je plná kamení a celá zarostlá vegetací někde uprostřed lesa.
Letadlo je přesně pro čtyři osoby včetně pilota a zavazadlový prostor tak tak pojme naše tři batohy a jeden sbalený kajak. Váhově by to prý mělo vyjít, abychom se odlepili od země.
Vyšlo.
Pilot má v odhadu zjevně praxi a co nevidět už stoupáme nad Wrangell a nabíráme směr stikine river. Celý let, který trvá kolem třiceti minut je dechberoucí podívanou. Nekolikadenní putování po řece teď vidíme z ptačí perspektivy, včetně přilehlého okolí plného ledovců a jezer, kam jsme z kajaku nedohlédli. Z letadla se nám naskýtá pohled na nekonečnou divočinu, která určitě stojí za další prozkoumávání. Ať už v kajaku, nebo po svých.
Nálet na přistání a očekávané dosednutí na zem je už jen posledním adrenalinovým zážitkem naší cesty, který pilot bez větších problémů zvládl. Vyskakujeme z letadlo, vyndaváme batohy a bez jakékoliv kontroly po příletu zůstáváme sami na letišti, které na první pohled snad ani letištěm být nemůže. Děkujeme a loučíme se s pilotem, který sedá do letadla a zase mizí směr Aljaška.
Do Telegraph Creek, který je od letiště vzdálen asi 6 kilometrů se mi po chvíli daří stopnout projíždějící auto mladého páru, který je tak hodný a doveze mě až k našemu zaparkovanému autu. Po cestě zpět pak u letiště nabírám Jardu s Tadeášem a před námi je několika hodinový maraton řízení. Ne však zpět do Vancouveru a domu do České republiky, nýbrž do další části Kanady a to Canadian Rockies. O tom ale třeba příště 🙂