Skoťákův palubní deník: kapitola I.

Už to letos vypadalo, že mi nebude přáno, abych si vyrazil ven… Moje tělo se totiž rozhodlo, že v období vánočních svátků si udělá celkovou revizi a tak jsem 3 dny zvažoval, jestli ten moribundus, co jsem někde chytil, není už můj poslední! Znáte to, rýmička a kašlíček, no prostě na umření…

Evidentně se ale všechno děje z nějakého důvodu: následující dva dny totiž slovy klasika „chčije a chčije…“ Předpověď však na další dny hlásí sníh a to už jsem zdravý jako rybka a užiju si aspoň trochu toho bílého, mokrého, studeného, u nás už skoro neznámého marastu. Navíc, když jsem vzal pořízení vánočních dárků pro mou maličkost do vlastních rukou a udělal si radost vybavením do lesa až z daleké Ameriky, to by bylo, abych ho nevyzkoušel se vším všudy.

Je tu tedy pátek a já hledám volné místo ve vlaku. Cesta ubíhá dobře, cestovní horečka stoupá, a když se k tomu přidá výhled na zasněžené kopce na horizontu, jsem jak nedočkavé děcko, hlavně už co nejdřív dorazit do cílové stanice…

Po trase je venku víc a víc bílo a já v duchu šílím radostí z té bílé nádhery všude kolem… No, ono koukat na něco z okénka vlaku či autobusu je věc jedna, vystoupit z vytopeného dopravního prostředku do té sibérie je věc druhá… V cíli mého putování se k bílé nádheře přidává neskutečný fujavec a já mám do pěti minut vousy bílé jako Mikuláš a cestou jsem s sebou třikrát málem švihnul na zem. Zachránily mě naštěstí mé trekové hole, bez kterých už nedám ani ránu. Mimochodem, trekovky jsou zázrak i bez namrzlých cest, za tuhle oporu vám poděkují hlavně vaše kolena v jakémkoli věku, obzvláště když si táhnete na zádech všechen ten hegeš, který vám má zpříjemnit pobyt v lese.

Při překonávání prvního kopce přichází můj tradiční vnitřní dialog na téma „Vole starej, proč tohle vlastně děláš?!“ Tenhle rozhovor se sebou samým naštěstí končí sundáním báglu na fleku. Jediný pohled po té tiché, bílé nádheře a i mé pohodlné a znavené druhé já musí uznat, že to trmácení prostě stojí za to…

Teď už může víkend začít naplno. Za další dávky jemného sněžení a smrákání vybaluju bydlení, co mi nadělil Ježíšek a pouštím se do stavby mého zbrusu nového stanu. Ta probíhá na první dobrou a já se můžu pustit do druhé fáze zabydlování… prosím famfáry, dramatická chvilka napjatého ticha… montáže titanových kamen! Stan i kamna vyrábí jedna a ta samá firma, takže všechno k sobě parádně pasuje a jde hezky od ruky. I kompletace kamen je tedy hotova během chvilky a já ještě rychle, už s čelovkou, vyrážím pro dřevo… pro hodně dřeva, protože tahle titanová nádhera, na to jak je ve finále prťavá, je i neskutečně nenažraná.
Ale teď už je vše hotovo, nachystáno. V kamnech to praská a plápolá, voda na čaj se vaří, petrolejka mi naděluje to svoje úžasné tlumené, nažloutlé světlo a já se nechávám dobrovolně hypnotizovat pohledem do kamen na ten žhnoucí zázrak, což je podle mého ta nejlepší televize na světě. Venku někdo nahoře roztrhnul další duchnu a na stan se sype nová várka sněhových vloček… prostě ráj, už chybí jen to vlčí vytí v dálce. I když je otázkou, jak moc velký ráj by to byl s vlčí smečkou kolem mé polyesterové garsonky…

Opouštím představy o částech mého těla roztahaného vlky po lese, nakládám do kamen co se toho vejde a chumlám se do spacáku. Uspává mě praskání dřeva a tichý, klouzavý zvuk dopadajícího sněhu na stan…
Sobotní ráno veškerou romantiku na chvíli naprosto postrádá, protože vstávám do neskutečné klendry. Že v kamnech není ani jeden žhavý uhlík jsem si všimnul díky teplému spacáku příliš pozdě… Ale vzhledem k mé dokonalé přípravě dřeva a všeho kolem tepla předcházející večer už ve stanu během chvilky probíhá další díl seriálu „Oheň v kamnech, káva a snídaně na vidličku“. K tomu venku další várka čerstvého sněhu a dojem absolutního kýče je stoprocentní.

Co se týče té přípravy dřeva, já vím, že to bude asi sice nošení dříví do lesa, haha, ale prosím, připomínám a zdůrazňuji: pokud to jen trochu jde, nepodceňujte ji a všechno si chystejte ideálně za světla, hned jak rozložíte spaní, ať se pak ve tmě, v dešti, či ranním mrazíku nedivíte, že těch pět polínek a dvě chlupatá dřívka nestačila… A je jedno, jestli budete živit jen dřívkáč, nebo ohniště či kamna.

Ono vůbec si ty pobyty venku zpříjemnit je hodně důležité. Není to jen o nachystání krmení pro oheň, ale i pro sebe. Když už vám ten oheň hezky plápolá, byla by škoda se odbít jen nějakou instantní náhražkou jídla či pití. A vůbec, hlavně takhle v zimě je pobyt na dvě noci venku opravdovým testem vaší odolnosti a schopnosti se na spaní v tomto období připravit a zároveň si to užít. Být celý den venku v teplotách kolem nuly či pod ní, to z vás tu energii vysaje dokonale, a to se nemusíte ani moc snažit. Já jsem po těch letech takovéhoto „testování“ vyhodnotil, že si zasloužím další stupeň komfortu a tím je již zmiňovaný stan s kamny. Díky tomu se mi mimo jiné otevírají další možnosti, jak si užít i večery v zimním lese: můžu ponocovat! Takový vyhřátý stan s kamny a rozsvícenou petrolejkou svádí k přečtení pár stránek z knížky před spaním, zapsání zážitků do deníku, zahrát si partičku karet… Nebýt závislý na denním světle, kterého je v zimě tak málo, je prostě prima. Já s sebou, tedy celý rok, vozím například i mlýnek na kávu a pressovač, a věřte mi, dát si v takhle v prosinci kafe a hemenex k snídani, aniž byste museli kvůli tomu vstávat, obouvat se…, to je komfort, který já si já osobně hodlám užít do sytosti.

A přeji to i vám, užít si v lese co nejvíc pohody a klidu, ať už v zimě či v létě. A narazit cestou na stejně smýšlející a fajn lidi. Většina z vás určitě má ta svá tajná místa, kam jezdí nejraději. A s tím se pojí mé poslední zamyšlení, tedy spíš prosba. Pokud na fotkách poznáte ta moje „místečka“, kde čerpám energii a pohodu já, prosím, nechte si to pro sebe. Stačí přeci napsat „Jé, to znám, tam je krásně“, nebo „Paráda, také tam jezdím, třeba se potkáme…“ Ale vzhledem k tomu, že v poslední době se množí lidé, kteří našli zalíbení v ničení trampských osad a srubů, kterým asi vadí, že nám ostatním stačí ke štěstí něco jako les, braňme si tahle naše místa tím, že o nich nebudeme zbytečně mluvit či psát na facebooku či jinde.

Fotky, které zveřejňuji na našem bushcraftovém portálu nemají být nějakým zeměpisným kvízem, u kterého se budete předhánět, kdo uhodne místo mého pobytu jako první, nejlépe i s gps souřadnicemi. I bez toho si přeci můžeme užít radost z náhodného setkání v lese, na těch „našich místech“…