logo

Bushcraftportal.cz

Malá Fatra 2020

16.03.2020 / Kategorie: Cestomanie, Přežití, dovednosti, Příběhy, Sněžnice, Vybavení / Napsal: / Komentáře: 2

Během prosince loňského roku jsme začali domlouvat zimní přechod. Jako oblast jsme si letos zvolili Malou Fatru. 

Před časem jsme absolvovali přechod v létě, a když zazněl …

Během prosince loňského roku jsme začali domlouvat zimní přechod. Jako oblast jsme si letos zvolili Malou Fatru. 

Před časem jsme absolvovali přechod v létě, a když zazněl návrh, jestli nezkusíme jít Fatru v zimě, hlasoval jsem pro.

Už jen vymyslet správný termín, abychom nešli ve dvou či třech, nebylo zrovna jednoduché, ale na konce se podařilo. O víkendu 14. – 16. 2. 2020 nás mohlo vyrazit 5, což bylo slušné skóre. 

Protože jsme měli spát na chatách, zarezervujeme si postele i s povlečením. Takže spacáky tentokrát zůstávají doma.

V lednu jsem se zmínil kamarádovi Romanovi, že máme v plánu jít přechod Malé Fatry. Byl nadšený a hned se chtěl přidat. Jen musel doma zjistit, jestli to jeho manželka zvládne. Čekali totiž každým dnem prvního potomka.  Druhý den jsem dostal zprávu: „Výšlap povolen!“ Takže s ním můžeme počítat. Zároveň po dobrodružství zatoužil i Romanův kolega a kamarád z práce. Zkušený horal Tonda.

Nakonec jsme jeli v sedmi lidech. Já YUgoš, Kuba hlavní organizátor, Kuba Jesenický Černoch, Robin, Ivoš, Roman a Tonda.

Přiobjednali se tedy ještě dvě postele na chatě Pod Chlebom a chatě Pod Suchým, aby kluci nemuseli spát na zemi. I když by to určitě zvládli, ale postel je postel.

Netrpělivě jsem čekal na pátek 14. 2. 2020, kdy jsme měli odjíždět auty. Každý den jsem sledoval předpověď počasí, jestli bude aspoň trochu sněžit. Předpověď byla pořád nic moc, až pár dnů před plánovaným odjezdem nějaký sníh napadl. 

Nastal den D.  I když mám batoh nachystaný, díky mně posádka vozidla č. 2 vyrazila s 15minutovým zpožděním směr Hranice. Tam přistoupil Tonda. Jsme kompletní. S posádkou vozu č. 1 se setkáváme až ve Varínu. Což je cíl našeho pochodu během neděle. Auto jsme zaparkovali u benzínové stanice, která byla blízko autobusové zastávky. Než jsme stihli nachystat batohy z auta, přichází druhá polovina teamu. Své auto nechali zaparkované na náměstí, které je vzdáleno asi dva kilometry. Proběhlo uvítání. Řešili jsme, zda brát sněžnice a tahat se s nimi až nahoru.  Po zkušenostech z předchozích let jsme dlouho neváhali. Pro jistotu jsme měli i nesmeky. Sice to tady dole nevypadalo, ale místy jsme byli rádi za správné rozhodnutí.  Přesunuli jsme se od auta na zastávku a během chvilky přijel autobus. Jedeme přibližně 30 minut. Směr Štefanová (625 metrů n. m.), kde byl náš začátek dobrodružství.

Oblékli jsme si návleky proti sněhu. Snědli malou svačinu, připili si Diplomaticem na zdar naší akce.

U mapy jsme doladili směr trasy a kolem deváté hodiny vyrážíme po žluté turistické trase směr Sedlo Vrchpodžiar (745 metrů n. m.). Terén pomalu měnil povrch z blátivého na mírně zasněžený. Pokračujeme k dalšímu rozcestníku Podžiar (715 metrů n. m.), odsud dále po modré Janošíkovími dierami k rozcestníku Pod Pálenicou (900 metrů n. m.). Cesta byla zpestřena kovovými lávkami, žebříky a schody. Občas nám uklouzla noha. Kombinace sněhu a kovu je zrádná. 

Další rozcestník má název Pod Tesnou Rizňou (935 metrů n. m.). Nálada byla optimistická, šlapeme zvesela. Občas jsme museli zdolat nepříjemný úsek s pomocí řetězu připevněného ke skále. Ještě štěstí, že tam jsou! Skála byla namrzlá a kluzká. Než jsme došli k rozcestníku Pod Tanečnicou (1186 metrů n. m.), zjišťujeme, že nám chybí Roman. Zkoušíme na něj volat. Po chvíli se ozývá. Uklouzl, narazil si loket, ale je v pořádku. Taky se vracel, jelikož zjistil, že vytrousil z kapsy rukavice. Bohužel je nenalezl. Pokračujeme dál do Sedla Medzirozsutce (1200 metrů n. m.). Zde bylo sněhu trochu víc než dole. Přemýšleli jsme, že Velký Rozsutec vynecháme. Než stačíme říct jasné ano či ne, Tonda vykročil směr vrchol. Ze začátku jsem moc nadšený nebyl, ale nakonec jsem byl rád. Před časem jsem ho musel vynechat kvůli blížící se bouřce. Takže vzhůru po červené, směr Veľký Rozsutec. Začali jsme se hluboko bořit do sněhu.  Na řadu přišly sněžnice. Počasí se změnilo. Začal foukat silný vítr. Vstoupili jsme do mlhy a místy i sněžilo. Přesto, že jsme měli sněžnice, jdeme pomalu. Každý krok dopředu sklouznul o část zpět. Bylo to vysilující a nekonečné. Ale nakonec jsme to dokázali.  Vrchol zdolán.

Veľký Rozsutec (1610 metrů n. m.). Jsme unaveni a šťastni. Pořídili jsme pár fotek, snědli nějakou dobrotu, a hlavně si dali vrcholový přípitek jako odměnu za statečnost. Z nenadání se z mlhy vynořil slovensky mluvící týpek a ptá se nás, jestli jsme náhodou neztratili rukavice. Roman měl obrovskou radost. Málem mu snesl modré z nebe. Byli totiž vánočním dárkem od jeho ženy. Tajemný Slovák se spokojil s lahodným rumem Diplomatico. Po přestávce na vrcholu cesta pokračovala dolů po řetězech, směr Medziholie (1185 metrů n. m.). V mlze a na úzkém hřebeni to bylo dobrodružné například, když někomu uklouzly nohy a pokračoval dál jízdou po zadku. A my ostatní nevěděli, jestli za mlhou pokračuje cesta nebo je tam prudký sráz a zda se máme bát nebo se smát.

Díky únavě a počasí jsme měli každý jiné tempo. Minul jsee Medziholie a potkal Kubu, řekl mi, že počká na Ivoše, který šel poslední. Pokračoval jsem směr další vrchol Stoh (1607metrů). U rozcestníku jsem se potkal s Robinem a Kubou Černochem. Chvíli jsme vyčkávali, jestli nás kluci dojdou. Foukal však silný vítr, byla mlha a začínalo opět sněžit. Zavolali jsme, ať máme jistotu, že jsou v pořádku. Dobrá zpráva, byli kousek za námi. Pokračujeme směr Chrbát Stohu (1320 metrů n. m.). Zde nefoukalo, dali jsme čaj a počkali na zbytek teamu. Došli, rozdělujeme si tabulku čokolády na energii a pokračujeme přes Poludňový Grůň (1460 metrů n. m.). Cestou se začalo stmívat. Potkáváme Černocha, který se rozhodl na nás počkat. Dostáváme informace telefonem, že Tonda a Robin dorazili na chatu pod Chlebom. A ať využijeme k postupu z odbočky mapu s kompasem v telefonu.

Díky silnému větru a tmě můžeme snadno ztratit směr. Kuba s Ivošem byli někde poblíž, slyšeli jsme hlasy. U odbočky Sedlo za Hromovým (1550 metrů n. m.) postupujeme pomalu a opatrně, i když máme nasazené nesmeky. Šli jsme totiž po zledovatělém lavinovém svahu s obavou, že strhneme lavinu, což se naštěstí nestalo. Po chvíli zahlédneme světlo a slyšíme hluk, jsme v cíli dnešního putování. Chata pod Chlebom (1415 metrů n. m.). Dorazili jsme kolem 20 hodiny.

Na chatě bylo živo. Ubytovali jsme se, převlékli se do pohodlnějšího oblečení a šli jsme povečeřet dobroty z místní báječné kuchyně.  Po chvíli vešla do jídelny partička mladých Slováků oslavujících narozeniny. Nálada byla veselá. Společně jsme si, a ne jednou, zazpívali píseň „Nepij, Jano, nepij vodu“. Kdybychom nebyli unavení, tak tenhle skvělý song zpíváme do rána. Jenže únava byla silnější, takže jsme se vytratili po anglicku. Během chvíle usínáme.

Ráno jsme se probudili odpočatí. Spal jsem jako špalek. Snídaně byla z vlastních zásob. Oblékli jsme, nachystali věci do batohů a sešli na výbornou kávu. Poprosili jsme o horkou vodu do termosek, abychom si uvařili čaj na cestu.

Po kávě bereme batohy, opouštíme chatu, nasazujeme sněžnice a vyrážíme. Vypadá to, že bude hezké počasí. Šlo se nám lépe než včera, a hlavně nemusíme toho tolik vystoupat jako předchozí den.  

 Potkali jsme spoustu lidí, vcházeli do mlhy, míjeli Snilovské Sedlo (1524 metrů n. m.). Než jsme stačili dojít k rozcestníku Hrana Veľkého Kriváňa (1650 metrů n. m.) mění se počasí a jako mávnutím kouzelného proutku bylo jasno. Udělali jsme malou pauzu, napili se, pořídili pár fotek a opět změna. Zvedl se vítr, přivál další mrak, opět jsme v mlze.

Než jsme došli na Veľký Kriváň (1709 metrů n. m.) počasí se změnilo ještě párkrát. Na vrcholu se kocháme nádhernými výhledy. Pod námi se na obloze převalují mraky, ze kterých vystupují vrcholky skal. Když jsme nabaženi neustále se měnící scenérií, vydáme se na cestu k dalšímu vrcholu, který se jmenuje Pekelník (1609 metrů n. m.). Z Pekelníka pokračujeme do Sedla Bublen (1510 metrů N. m.). Náhle se opět změnilo počasí a my jdeme v mlze. 

Z mlhy jsme venku, máme před sebou největší stoupání dnešního dne. Vyrážíme na Malý Kriváň (1671 metrů n. m.). Přibližně v polovině kopce za nejprudším stoupáním jsme udělali pauzu na svačinu a čaj. Kochali jsme se výhledy, počasí nám přálo. Z jedné strany pod námi Varín.

 Na protější straně Malý Kriváň s lidmi na vrcholu. Po přestávce jsme pokračovali v cestě. Na vrcholu byli jen dva skialpinisté a my. Vrcholový přípitek à la Diplomatico nesměl chybět. Z ničeho nic se začali trousit ze všech směrů nově příchozí. Za chvíli nás bylo jak na Václaváku.

Několikrát jsme se vyfotili a vydali se směrem Sedlo Priehyb (1452 metrů n. m.). Cestou do Sedla Vráta projdeme přes dva vrcholy Priehyb (1462 metrů n. m.) a Stratenec (1513 metrů n. m.). Ze sedla Priehyb nám zbývá přejít přes Biele Skaly (1448 metrů n. m.) až na vrchol Suchý (1468 metrů n. m.).

Další přestávka a prudký sešup dolů přes Príslop pod Suchým (1216 metrů n. m.) až do sobotního cíle Chata pod Suchým (1075 metrů n. m.). Došli jsme za světla.

Po příchodu jsme vyhledali chatárku, aby nás ubytovala. Máme pokoj s dvanácti postelemi. Aspoň si vybereme každý svou postel. Převlečeme se do pohodlného oblečení a jdeme dolů do restaurace na večeři. Bylo plno, a tak jsme si přisedli k mladému páru z Čech. Atmosféra byl v restauraci komornější než předchozí večer. Během večeře nám chatárka sdělila, že k nám na pokoj ubytuje Poláky. Mysleli jsme si, že pohoda skončila a nevyspíme se.

Nechali jsme tomu ale volný průběh a vychutnávali dobroty z místní kuchyně.  U večeře probíráme úžasné zážitky z dneška a srovnáváme s včerejším výstupem. Dáme si pár piv, ať doplníme tekutiny, kterých jsme dnes moc nevypili. A jdeme spát. Spolubydlící na pokoji ještě nejsou, to bude zajímavé. Usínáme a příchod kolegů ani nezaznamenáme, což nás potěšilo. 

Ráno jsme vstali všichni současně díky Ivošovému „budíčku“. Nevadí, kluci z Polska šli na jídlo dolů, my posnídali na pokoji, sbalili věci a honem na ranní kávu, u které vymyslíme, kudy půjdeme do Varína k autům.

Zvolili jsme, že se nejdřív vydáme po žluté, směr Sedlo Brestov a odsud po zelené na náměstí, kde měl Kuba zaparkované auto. Je nedělea my jsme nachodili necelých 10 kilometrů, a ještě k tomu z kopce. 

Místy dosti foukalo, ale šlo to. U auta shazujeme batohy. Kuba svezl Tondu k druhému autu, aby nám ušetřil kroky. Sbalíme věci do aut a vyrážíme směr domov. Po cestě jsme se ještě zastavili na oběd v motorestu Zavadilka, kde jsme si jako pokaždé pochutnali.

Po obědě se u aut rozloučíme a jedeme každý jiným směrem. Naše vozidlo vykládá Tondu u firmy v Hranicích a já s Romanem pokračujeme do Šumperka. 

Díky kluci za parádní víkend, příště zase něco vymyslíme.

                                                                                                            YUgoš ;o)

2 komentářů

  1. Šedej vlk
    dne 17.3.2020 v 7.58

    Ahoj, pěkně napsané. Trošku mě to vrátilo do míst které mám rád:-) Před lety jsem s kamarádem v zimě když se stmívalo, zachraňoval dvě sympatické moravandy z Poludňového Grůně. Chtěly sjet dolů na lyžích, a ještě měly krosny. Tak jsme jim vzaly lyže a krosny a doprovodili je dolů. Frajeři je nechali jít samotné a sami šli kalit. Když je viděli s doprovodem tak ani neměli odvahu k nám jít. Asi špatný svědomí:-)


Odpovědět uživateli Šedej vlk