J
Vedle starých technik rozdělání ohně, jako je bowdrill, handrill, ohňový pluh, ocílka a pazourek, je i technika, jejíž původ sahá až do dob pravěku. Pomocí křesání jisker dvou minerálů. V tomto případě křesáním pazourku a markazitu.
Markazit (jinak disulfid železnatý, u nás znám také jako kyz kopinatý) je v přírodě vyskytující se minerál, který je za určitých okolností schopný produkovat jiskry. Pro zajímavost, jeho název pochází z arabštiny a označoval pyrit a jemu podobné sloučeniny (zdroj Wiki). Ale musím napsat, že markazit označovaný jako pyrit není tím známým pyritem, jak ho známe my pod názvem zlato hlupáků, kočičí zlato nebo kyz železnatý, a který je charakteristický svou zlatou barvou.
Oba mají schopnost házet jiskry, oba mají stejný chemický vzorec, ale přesto se od sebe liší. Ze začátku jsem z toho byl zmatený jak lesní včela, když psali „pyrit“ a na obrázku jsem viděl docela jiný šutr. Jestli to čte nějaký fachman na kameny, tak se mu předem omlouvám, problematiku názvu jsem zkoumal na Wikipedii 😉
Kde se dá u nás sehnat valoun markazitu nevím. Sháněl jsem, ale nesehnal. Ty, které mám, jsem sehnal na anglickém e-shopu. I když u nás naleziště jsou, tak k sehnání v obchodech jsou pouze kousky pro sběratele nebo šperky, tedy k ničemu. Ty mé kousky mají průměr zhruba 6 cm a váhu do 0,5 kg.
Valoun je potřeba před použitím rozdělit – rozbít. Jednoduše jsem s ním křápnul trochu o zem, aby se kus povrchu odloupl a odhalil vnitřní část, o kterou je možné pazourek křesat.
Co se pazourku týče, měl by být tak velký, aby se pohodlně držel, a aby z něj i po delším křesání nebolela ruka. Hrany pazourku by neměly být úplně ostré, ale i sebeostřejší hrana se při křesání rychle otupí a poddá.
Další záležitostí je troud. Asi nejlepší je troud z troudnatce jako hubka (nebo také amadou). Výrobu hubky má na videu hezky zmáklou Kraken na svém kanále.
Z povrchu se hranou pazourku naškrábe takový jemný chomáček, který je schopný zachytit letící jiskru. Jinou možností troudu je jemný prach z rezatce – dnes velice oblíbená čaga.
Trvalo mi to déle, ale funguje také. Ony totiž ty jiskry samotné nejsou jako z firesteelu nebo z ocílky. Jsou menší a trochu složitěji zachytitelné. Proto nejde použít práchno ze zuhelnatělé látky, resp. na netu jsem nenašel zmínku a ani mně to po x pokusech nešlo.
A když už máte připravené všechny tři věci, tak je dobré si najít klidné místo někde v závětří a zkoušet, zkoušet, zkoušet. Chvíli trvá, než si člověk najde „grif“ a půjde mu to.
Křesat pazourkem o markazit není, jako když mlátí hluchej do vrat, nebo jako když se používá ocílka. Osobně bych to popsal jako „cinkání pazourku pod úhlem“, při kterém odletují malé žhavé jiskry. Ale jak člověk chytne jiskru a rozdělá tímhle způsobem oheň, tak radost z další znalosti je veliká.
Na závěr dodám jednu nevýhodu. Během křesání dochází k obrušování markazitu a ten se dostává na prsty. Tedy, pokud se snažíte delší dobu, tak odměnou jsou krásně černé prsty 🙂
Peters
