Plán byl jasný. Jak mi začne volno, tak musím co nejdříve vyrazit přenocovat ven a naplno užít zimy a sněhu. Rozhodl jsem se pro všední dny, kdy je venku nejméně lidí. Zprávy o oteplení mi nepřidávaly na náladě, těšil jsem se na mrazivou noc a ne na oblevu. A obleva skutečně nastala…
Počasí není pro mě překážkou, pokud nedochází k extrémům, kdy bych zbytečně riskoval. Doma si balím dvě celty, vlněnou deku, spacák, kus provazu, ešus, láhev s pítkem, nůž, a tak dále…však to všichni známe. K tomu všemu trochu jídla a do láhve vodu. Zrovna vody moc neberu, té je všude kolem, v podobě sněhu, celkem dost. Aspoň mám o nějaké to kilo v batohu méně.
Vyrážím. Čvachtanice to je parádní, místy musím dávat pozor, abych sebou někde neříznul. Po příchodu na místo mi moc veselo není. Do skalního výklenku nad roklí, kvůli tajícímu sněhu, docela zatéká. Voda kape ze stěn a napadaného a navátého sněhu není také zrovna málo. Chvíli zvažuji možnosti. Přemístit se někam jinam, nebo se na to vykašlat a jít domu. Nakonec jsem se rozhodl zůstat a s místem si nějak trochu poradit. Domů spráskaně prostě nejdu! 🙂
Navátý sníh lehce odhrabuji, zbavuji místo kamenů, lehce zarovnávám a v prostoru hlavy odhrabuji listí a prašný písek, který by se na mě v noci akorát sypal. Jako ochranu proti kapající vodě natahuji jednu z celt a tvořím tak „přístřešek v přístřešku“, do kterého nezatéká voda a nefouká. Vše trvá zhruba hodinku.
Pěkně mi vyhládlo, obědu jsem moc nedal a žaludek si poroučí o nějaký nášup. Míchaná vajíčka s cibulí a ředkvičkami, k tomu kus chleba…v tu chvíli gurmánský zážitek milion hvězdičkového hotelu. Protože je venku vcelku kosa a všudypřítomné mokro pohodlí zrovna nepřidává, trávím čas popíjením oblíbeného čaje.
Ze zápisníku: „16.18 – po pozdním obědě a čaji – zima jak v psírně, rychle jsem odvykl chladu.“
V rokli se pomalu stmívá a pod celtou je pěkné přítmí, díky kterému jsem si přivodil několik ran do hlavy o vyčnívající kus skály a jednou se mi daří pěkně vyčelit, nemít čepici, tak nevim :). Svíčka ve sklenici a je po problému. Sice trochu pozdě, ale nevadí. No, a také si začínám dávat větší pozor.
V jednu chvíli používám na zkoušku osvětlení a na sušení mokrých fuseklí lihový vařič. Závětří z ešusu využívám k rozpouštění sněhu na vodu na čaj a později i polévku, která určitě přijde vhod jako večeře.
Během toho času se snažím i natáčet. Pokud to vyjde, tak zkusím sestříhat i nějaké video. Pořizuji i fotku samojebku (selfíčko :D) na památku nezapomenutelných chvil na tomto místě.
Ze zápisníku: „17.20 – se západem slunce teplota klesá, masivní tání končí – prozatím.“
Na okolí se pomalu a jistě snáší tma, dole pode mnou šumí potok, sem tam padá kus sněhu a stále všude kape voda.
Ze zápisníku: „18.30 – zaprášený a mokrý – skoro vše. Od země jde chlad i přes karimatku, jsem rád, že jsem vzal deku vlněnou.“
Chvílemi zapisuji nějaké postřehy do zápisníku. Píšu starou dobrou tužkou, protože propiska mi zmizela někde ve tmě. Mám zmrzlý prsty a na hlavě čelovku…parádní psaní. Ve tmě se moc už fotit a natáčet nedá, tak dávám poslední čaj a napůl zalézám do spacáku. Ještě chvíli upravuji nocleh a jde se na kutě. V prvních chvílích je mi příjemné teplo, zalezl jsem hezky nalehko a spacák se zdá hezky vyhřátý. Nemám problém po chvíli pohodlně usnout. Ale potom mě začíná budit chlad.
Ze zápisníku: „Před třetí probuzení a nemožnost zabrat.“
V noci se v jednu chvíli budím až tak, že se přes hodinu převaluji, a ne a ne usnout. Jednak je to zimou, jednak jsem asi moc probudil mozek myšlenkami. Nakonec zabírám a jen občas se budím chladem. Jindy mi bylo v tom samém spacáku vedro, že jsem musel větrat, a to byla větší kosa. Později to dávám na vrub prodělané nemoci, kvůli které tělo není ještě úplně ok.
Ze zápisníku: „V noci hluboký spánek přerušovaný zimou ve spacáku.“
Noc je jinak vcelku klidná a příjemná, i když mě ze spacáku tahá ten poslední vypitý čaj. Nejhorší je to přemlouvání vylézt ven do zimy, pro mě peklo největší.
Ráno.
Jestli mám opravu něco na pobytu v přírodě rád, tak jsou to rána. Ty mám venku nejraději. Obloha je skoro jasná a v dálce jsou vidět na stromech a stěnách skal prodírající se paprsky slunce. Můj ranní rituál v přírodě v podobě silného horkého čaje a sušenky nesměl chybět. Tomu se málokterá snídaně vyrovná.
Ze zápisníku: „Vstávám kolem osmé, čaj, snídaně.“
Chvíli na výčnělku skály, zabalen v dece a s čajem v ruce, pozoruji okolí. Všude klid, občas je slyšet krkavec nebo sesun sněhu. Po snídani přichází na řadu ta nepříjemná část. Celé to mokré, zaprášené a zablácené rekreační zařízení zase sbalit. Moc se s tím nepářu – sundat, vytahat, vyklepat, složit a nacpat do batohu.
Ze zápisníku: „9.00 – pomalu čas balit.“
Po balení je na řadě úklid místa a obhlídka, jestli jsem něco nezapomněl a zda je místo v pořádku. Pak už nezbývá nic jiného, než nahodit bágl na záda a vyrazit směr domov. Sápat se nahoru do kopce mi dává zabrat.
Ranní slunce má docela sílu, ale tu nějak nemám já. Je mnohem větší čvachtanice než předešlý den, nohy kloužou po břečce a boří se do natátého sněhu. Cestou domu nepotkávám jediného člověka, nikde ani noha. Jen na turistické cestě zbytky stop z courání lidí a psů z posledních dnů.
Ve finále jsem byl mokrý a špinavý a vypadal jako bych do té rokle spadl. Ale stálo to za to, má duše je spokojena. Opět parádní zážitek.
