Vyrazili jsme samozřejmě na těžko. Jenom jsme chtěli průběžně doplňovat vodu do vaků, což jde v Jeseníkách docela dobře, často i bez filtru. Do civilizace jsme se vracet neplánovali. To nakonec tak úplně nevyšlo kvůli jediné cuketě, ale k tomu se dostaneme později… 

Takže kluci táhli na zádech velká 98l TLka (dneska už se sbalíme do menšího, a to máme o jednoho prcka víc). Já měla jenom 60l batoh, zato na břiše jsem si nesla mimčo v šátku, aby to bylo pěkně vyvážené. Když je ale dobře nastavený batoh, dobře upravený a dotažený šátek nebo nosítko, a dáte si pozor na správné držení těla, je to i relativně pohodlné.

Dítko bylo sbalené vyloženě minimalisticky. Mělo na sobě barefootové papučky, gaťky „nasrávačky“ a flísku, s sebou něco teplejšího na večer, něco málo na převlečení, pár plínek, mělo tam nás… a to bylo všechno. Dokonce i spacák jsem s dcerkou sdílela (ještě nevydržela být zapnutá ve spacáku sama). A skoro to stačilo!

Čtenáři určitě pochopí, když si názvy míst nechám pro sebe. A kdyby je přece jen někdo poznal, ať mi to pošeptá do ucha, ale neříká nahlas 🙂 Jsem pro, aby si každý našel svůj vlastní kousek ráje – a nechal ho v takovém stavu, v jakém ho objevil (nebo v lepším). Místa, kde podle průvodců „nic není“, mají svoje kouzlo a nutí nás, abychom tu krásu hledali sami.

První noc: pod skalním převisem

První večer jsme se ubytovali pod skalním převisem. Rozdělali jsme oheň, roztáhli karimatky a nachystali spaní, a pak už jsme se jenom rozesadili kolem ohně a užívali si večer. Pekli jsme brambory a cukety v alobalu. Dítě běhalo kolem ohně, celý večer si hrálo s cuketama a syrovýma bramborama, bylo špinavé jako čert a naprosto šťastné. Ke štěstí mu nechybělo vůbec nic!

A ráno jsme se probudili na naší kamenné terase s úžasným výhledem do lesa!

Druhá noc: pod hvězdami

Ráno jsme se potřebovali na pár hodin rozdělit. Jirka musel seběhnout do civilizace pro plínky 😀 Dcerka večer požvýkala syrovou cuketu a ta přes noc v pupíku zapracovala. A já jsem to v tomhle ohledu trochu přehnala s minimalizmem (od té doby jsem nosila pár plín do rezervy, přesně z tohoto důvodu). Ale malá vypadala jinak spokojeně, a tak jsme pokračovali. 

Nejdřív jsme sešlapali lesem do údolí. Šlo se mimo pěšinu, tak jsem se držela kamarádů za rukce jako slepec. S dítětem v šátku si totiž nevidíte pod nohy. Potom následoval výšlap na kopec. Jirkovi jsme na křižovatkách aktivně nechávali šipky sestavené z klacíků, aby nás našel ještě za světla. Zbytečně, přišel totiž z druhé strany 😀

Nakonec jsme se po čtyřech drápali průsekem až na vrchol ke skalám. Sice jsem klela jako špaček, chytala se kamarádů a každou chvíli mi zajela noha do nějaké nory, ale ten pocit nahoře stál za to. Protože nahoře už vládla naprostá pohoda. Vylezli jsme si na skály a chytali odpolední paprsky. Absolutní ticho. Udělali jsme si táborák a usínali přímo pod hvězdami… Prostě luxus nad luxus.

Co vlastně potřebujeme ke štěstí?

A to je přesně naše filozofie – že někdy stačí opravdu málo. Někdy není potřeba mít všechno dokonale připravené, abychom mohli jít ven a něco tam zažít (nemluvím teď o extrémních podmínkách, kde to svůj smysl má). Kvalitní vybavení je super, ale ne vždycky se vyplatí čekat, až budeme mít všechno do puntíku. Když jdeme na výpravu s malými dětmi, není nutné s sebou nosit vagon oblečení, spoustu hraček, vaniček, nočníků a různých svačinek. Dokonce ani nemusíme mít pevně daný itinerář, program a plán, jak zabavit děti. 

Někdy si můžeme dovolit zhluboka se nadechnout a otevřít se novým zážitkům. Zavřít oči a vnímat, co je kolem nás. Občas trochu zaimprovizovat. Být spolu. Smát se. A nečekat až na někdy… Nebojte se vyrazit s dětmi do přírody a zažít dobrodružství.

A děti? Ty se většinou krásně zabaví samy. Ještě neztratily svoji dětskou představivost a přirozenou zvídavost. Kameny, klacíky a syrové brambory mají kouzelnou schopnost se proměnit v bezvadné hračky. Taky se rády zapojují do činností, které děláme my dospělí. Stávají se tak součástí týmu. 

Tenkrát jsme byli v cestování a outdooru s dětmi byli ještě zelenáči. Dneska bychom spoustu věcí udělali jinak. Za ty roky jsme nabrali spoustu zkušeností, už máme svůj systém a píšeme o tom blog. Je to teď perfektní? Ani náhodou 😀 To ale nebude nikdy. A ničemu to nevadí. Vlastní zkušenosti nás totiž naučí nejvíc. Tady vznikají ty nejlepší zážitky!

Sdílet

2 komentářů

  1. Dobrý den, zajímavý článek. Mohu se zeptat kde se nachází místo, pod skalním převisem?
    Děkuji
    Balhárek

Zanechat komentář