Coc Xa je název vesnice kousek od města Dong Khe, v severním Vietnamu. V místní rokli se odehrála rozhodující bitva mezi Francií a Vietnamem, který tehdy bojoval za svou nezávislost. Katastrofa pro Francouzskou Indočínu – Dien Bien Phu přišla později, ale již před tím bylo o výsledku války rozhodnuto. Chleba se lámal na severu Vietnamu v podzimních měsících roku 1950. Francie měla na severu vybudovanou síť vojenských pevností, jenž byly zásobovány po silnici č.4 (route koloniale RC 4). Byla přezdívána silnicí smrti, díky častým přepadům vojenských konvojů partyzány, hustá džungle a úzká silnice klikatící se zdejším pohořím k tomu přímo vybízela. V září 1950 začala ofenziva Viet Minhu, za cenu obrovských ztrát se jim podařilo dobít pevnost Kong Khe na silnici č. 4 a tím odříznout Cao Bang od zásobovací trasy. Velitel Fr. Sil v Indočíně gen. Carpentier dal zřejmě předčasně povel k vyklizení Cao Bang, vojáci spolu s civilisty postupovali po silnici č.4, směrem na Dong Khe, netušíce, že tu již obsadil Viet Minh, po obdržení zprávy o jejím obsazení, sešli ze silnice a postupovali souběžně džunglí, ve snaze obejít obsazenou pevnost a dosáhnout fr. Pozic v That Khe. Na pomoc ustupujícím byly poslány posily, které měly dobít zpět Dong Khe, to se však nepodařilo, Viet Minh zatlačil legionáře do džungle a v soutěsce Coc Xa, spolu s ustupujícími jednotkami od Cao Bang, je zcela zničil. Do That Khe se podařilo dorazit pouze 10 mužům. Po
této porážce odepsala Francie celou oblast na sever od Rudé řeky, po jejím vyklizení došlo k přímému spojení s Čínou, kde v té době již vládli komunisté, tím se otevřela cesta k dodávkám vojenského materiálu. Na sever Vietnamu vedla z Číny železnice, kterou vybudovali Francouzi. Vojenský materiál včetně potravin, mohl tedy nerušeně putovat přes Čínsko-Vietnamskou hranici, což v konečném důsledku vedlo k porážce Francie v bitvě u Dien Bien Phu a pádu jejího koloniálního impéria v jihovýchodní Asii.
Tolik krátká historická vsuvka, nyní je jasné co mě vedlo k tomu, prohlédnout si ono místo zblízka. Z Cao Bang, které je hlavním městem provincie, je to do Dong Khe asi hodinu jízdy autobusem, jel jsem tedy po obávané route koloniale 4. Dnes už nijak děsivým dojmem nepůsobí, džungle ustoupila, silnice je stále poměrně úzká, ale strmé svahy jsou osázené kukuřicí. Míst kde zůstal les, je opravdu poskrovnu. Ve městě je pouze jedna ubytovna, ale na slušné úrovni a za rozumný peníz. Ubytoval jsem se a šel si prohlédnout město a okolí. Dominantou města je bývalá pevnost, o kterou se strhnul lítý boj, je pochopitelně na kopci, součástí je památník padlým Vietnamcům. 
Zrovna byl asi po rekonstrukci, protože všude okolo se válely zbytky toho původního, na pietu si tu asi příliš nepotrpí, mohl to být vhodný suvenýr, ale to mi došlo až doma. Druhý den jsem se vydal na cestu, měl jsem turistickou GPS a v ní trasu, jenže mezi rýžovými poli bylo cest nepočítaně a tak jsem někde sešel stranou, což mi ani moc nevadilo, prohlédl jsem si okolí, s tím, že druhý den vyrazím znovu.
Jenže druhý den se situace opakovala o kousek dál, ale cestu do hor jsem našel a tam už se šlo jen po jedné cestě, následující den jsem šel najisto. Přešel jsem hřeben asi 1000 m vysoký a začal klesat do údolí, tam už byla opravdová divočina. Ale ne liduprázdná, vesničky byly v kopcích roztroušené a nikoliv ojedinělé, Asie je zkrátka přelidněná i v džungli. Šel jsem kukuřičným polem prudce dolů, až jsem narazil na další vesnici, už jsem byl poměrně nízko a dle GPS mi do Coc Xa chyběl jen kousek, ale vesničané mě přesvědčili, že jdu špatně a za mírný úplatek se mnou vyslali 2 děti, které mě odvedly zpátky do hor a ukázaly cestu v džungli. Když jsem si trasu prohlížel doma, bylo jasné, že jsem si slušně zašel a navíc znova nastoupal to, co jsem před tím sešel, dodnes nechápu, proč jsem jejich vesnicí nemohl projít. Džungle však byla zajímavá, vápencové skály porostlé hustou vegetací, spousta motýlů a květů, plná neznámých zvuků.
Cesta se však pozvolna ztratila a tak jsem se sunul dolů, kudy to jen šlo. Počítal jsem s tím, že budu spát v Dong Khe a tak jsem s sebou měl jen něco málo vody, a ovoce, tedy byl jsem na lehko a pozvolna jsem dostával do časového skluzu. Nakonec jsem vylezl z džungle, přebrodil říčku a ocitl se v soutěsce Coc Xa. Tady někde rozprášil Viet Minh fr. jednotky, včetně cizinecké legie, reprezentované elitní jednotkou Marokánských střelců. Koukal jsem na bílé skalní masivy, po kterých legionáři slaňovali vstříc smrti.
Hledal jsem nějaký pomníček, nebo něco, co bude bitvu připomínat a nenašel vůbec nic. Prošel jsem si soutěsku tam a zase zpět a vydal se do další vesnice,
odkud již vedla silnice. Předpokládal jsem, že už dál půjdu nějakou hlavní komunikací mezi rýžovišti, ale taková buď neexistuje, nebo jsem jí nenašel a tak jsem lavíroval po hrázích rýžovišť, která za chvíli skončila a k mému překvapení, jsem se opět ocitl v džungli. S tou už jsem mezi vesnicemi nepočítal, navíc jsem začal opět strmě stoupat, čas pokročil, voda mi došla, ale les byl zajímavý, šel jsem podél potoka, prostředí bylo pro mě přitažlivé, s naším lesem to nemá nic společného, džungle na rozdíl od našich lesů není pohostinná, místo, které by vybízelo k spočinutí nenajdete, žádná rovina, travička, jehličí, jen všudypřítomný zelený bordel. Má to svou atmosféru, ale na karimatku to není. Podle GPS jsem měl správný směr, ale jak jsem se tak kochal přírodou, přestal jsem jí sledovat. Při dalším nahlédnutí jsem zjistil, že už správný není, navíc jsem zaboha nemohl najít cestu a slunce už se začalo povážlivě sklánět k obzoru. Motal jsem se zeleným porostem, brodil četné potůčky a cesta nikde, začal jsem mít slušnou žízeň a přemýšlel, co se stane, pokud si trochu z potůčků loknu, ale vzpomněl jsem si jak jeden legionář, po požití vody právě nejspíš někde tady, dostal úplavici a následně zemřel, tak jsem to zavrhl, ale být tam ještě ráno, tak nevím. Subtropické klima s teplotami přes 40 oC a neskutečnou vlhkostí, vás dokáže slušně odvodnit, jednu petku s vodou navíc bych určitě unesl. Nakonec jsem vzal do ruky GPS a šel rovnou nejkratším směrem skrz džungli na místo, kde měla být podle mapy cesta. Jednalo se o staženou free
mapu Vietnamu, jiná neexistuje, navíc na těchto mapách jsou jen hlavní silnice, polní cesta do Coc Xa tam však z neznámých důvodů vyznačena byla, ale na velkou přesnost se v těchto mapách spoléhat nedá, tak jsem se prodíral džunglí a místech, kde již měla být cesta, jsem na ní skutečně narazil. Dál už to bylo bez komplikací a po nějakém čase jsem mezi listím uviděl rýžová pole a vesnici. Za mírný poplatek mě jeden vesničan odvezl do ještě dosti vzdáleného Dong Khe, ale po silnici už nenastal žádný problém. Spal jsem tedy přeci jenom na ubytovně, v džungli jsem to zkoušel jenom jednou a vzhledem k tomu, že se vždycky dá přespat u domorodců, za málo peněz i s jídlem, bych to v džungli už víckrát nezkoušel, ale o tom až příště.
Přemysl Moc
