Skoťákův palubní deník: kapitola II.

Když mě něco takzvaně chytne, začnu hned pátrat po různých zvláštnostech a detailech. A tak ve chvíli, kdy jsem podlehl kouzlu Skotska a všeho skotského a rozhodl se, že budu prezentovat zemi Statečného srdce, Seana Conneryho, Rob Roye a Roberta Burnse v našich luzích a hájích, mi bylo hned jasné, že bude zapotřebí trošičku upravit mé vybavení, abych byl opravdu spokojen. Tedy, trošičku víc…

První na řadě bylo několik základních věcí, bez kterých to podle mého prostě nešlo: vhodné zavazadlo, řádný oděv včetně obutí a praktické leč co nejdobovější přístřeší pro případ opravdového „skotského“ počasí. Hned za tím následoval stylový proviant a pár dalších drobnůstek, které autentičnost mého zevnějšku mohly už jen doladit.

Byl jsem si naprosto jistý, že to mám v malíčku. Účast na několika historických akcích a můj dokonalý pozorovací talent zaručoval mému egu neochvějný pocit, že víc už můj vzhled skotského horala vytunit nejde…        

Začalo mě však pronásledovat magické zaříkávadlo „LH“. „LH“ bylo slyšet u každého stánku s pivem, před každým podiem, kde jsem si podupával do rytmu, spokojený se svým fešáckým ohozem… Neměl jsem tucha, jestli to je heslo pro „ máš něco ve fousech“, nebo decentní naznačení, že mám opustit areál. Naštěstí jsem chlapec chápavý a docela drzý, takže jsem při jednom odposlechu hovoru, kde bylo hlavním tématem zase „LH“, odkryl krutou pravdu: „LH“ značí zkratku pro tzv. Living History, tak opěvovanou na dobových akcích, při historických ukázkách i jinde. Takže poté, co jsem na sebe navěsil vše, co jsem s tím nejlepším vědomím nashromáždil, a vyrazil na další akci, přesvědčen, že jedu v „LH“ nejvyšší ligu mě zaskočily vtíravé dotazy na téma „Jaký období jezdíš?“ Člověk se může přetrhnout, ladí garderobu a najednou zjistí, že to pořád nestačí?! Že musí, prostě musí jezdit nějaké období… Po asi padesátém dotazu, jaké to období reprezentuji, jsem toho měl plné zuby a vypálil jsem, že období starých Piktů… Tahle odpověď měla ten správný účinek: s magorem, co nosí kilt tak dvanáct století před jeho prvním ušitím, se prostě nikdo bavit nechtěl. Asi by nebyli dost „LH“…

Já jsem to ale chtěl pojmout jinak, chtěl jsem se cítit pohodlně (jak to jen s dřevěnou krosnou na zádech jde), chtěl jsem si to užít, aniž bych řešil, jestli můžu mít továrně barvenou látku, nebo jestli zvířecí šlacha na rukojeti nože byla žvýkána za úplňku pod jmelím… A tak jsem přišel na nové „LH“, své vlastní: Scotish Bushcraft! Kombinace nejupřímnější snahy o autentičnost v divočině s láskou ke Skotsku a jeho historii…, ale také s pocitem, že pokud něco není úplně přesně echt, tak se z toho nezblázním.

Takže, jak vypadá mé současné vybavení na „skotský“ pobyt v přírodě?

Dřevěná krosna: mučicí nástroj, který vám pomůže odnést věci z bodu A do bodu B. Tu mou jsem sehnal za pouhý odvoz a je velikosti XS. Ano, při svých 180 centimetrech nosím na zádech konstrukci pro osoby s poruchou růstu. Ona měla původně být jakousi předlohou pro výrobu nové, ve vhodných rozměrech, ale znáte to, jak to chodí s těmi provizorii. Dost často vydrží neskutečně dlouho jako operativní řešení. A tak to spolu táhneme i dnes. Tedy já táhnu, ona se nese…

Spaní na kožešinách: na co nejvíc kožešinách, samozřejmě, ale ve chvíli, kdy si ten balík hodíte na záda, tak se milerád spokojíte s dvěma kousky huňatého berana… abyste posléze objevili kouzlo sobí kožešiny, která neskutečně hřeje… ale nežije ve Skotsku. Tady jsem zaimprovizoval historkou směnného obchodu za pár lahví whisky…
Dek doporučuji minimálně na zimu hned několik, ono vám totiž bude prostě vždycky někudy táhnout na cokoli, na co nechcete…

Přístřešek: ze stoprocentní bavlny, alespoň 200gr/m2 a nejmíň tři na tři metry. Váha je na hraně, ale dá se, pokud tedy nezačne „vysněné“ skotské počasí a plachta nenasaje všechnu tu vodu hezky do sebe… To potom doporučuji zkusit rituálně zapálit, zakopat, nebo holt zatnout zuby a těch asi šest kilo odtáhnout domů. Kde ale zjistíte, že krásné dobové bydlení neuschlo ani za týden…

No a jsme u oděvu: základem je kilt nebo ještě stylovější great kilt a obuv. Pokud se vám povede sehnat kožešinovou, dobovou, pořiďte si rovnou i hůl, neboť absence jakéhokoli vzorku na podrážce a vlastně celé podrážky, jak ji známe dnes, vám zážitek z chůze krásně zintenzivní.

S tím vším na zádech, v tomto oblečení a hezkými botkami na nohách se najednou stanete mistry v operativních změnách trasy. Protože vámi u kafe v obýváku plánovaných třicet kiláků na den nedáte, prostě fakt ne…

Ohledně proviantu se meze představivosti nekladou: slanina, špek, sýr, vejce, cibule, česnek, ryby, flákota dle chuti…já, pokud mám možnost, tak šáhnu po opravdové skotské klasice a tou je haggis, dobrůtka z ovčích vnitřností, ovesných vloček a bylinek, to vše v úhledném balíčku z ovčího žaludku. Na spláchnutí prachu z cest a zahřátí vždy alespoň malou butilku medoviny či whisky.

Jsme pomalu na konci seznamu základních potřeb pro „skotský“ bushcraft, a to u drobného vybavení: dřevěná miska, nejlépe ručně vyřezávaná, stejně tak jako dřevěná lžíce. Pánev a konvice, krásně opálené, aby to mělo tu správnou patinu… Tečkou kuchyňské výbavy může být kotlík.

No… teď máme všechno na jedné velké hromadě a můžeme se pustit do té veselé části příprav, a tou je balení. Mé rozčarování z toho, že kožešiny ani deky nemají dar komprese, neznalo při prvním balení mezí. Směs emocí, většinou negativních, se snažím zahnat otevřením lahve whisky a první skleničkou. Funguje to! Gigantická hromada věcí se už nezdá tak gigantická a já hrdinně ověšuji krosnu jak vánoční stromek šíleného lovce kožešin. Hotovo, poslední kousek připevněn a já se kochám tou krásou! Další sklenka je již zaslouženou odměnou a já fotím na mobil svou první sbalenou dobovou krosnu… Adresáti obrázků jsou nadšeni jako já, odpovědi plné komplimentů zvedají mé bushcraftové sebevědomí do výšky himálajské osmitisícovky… Samozřejmě, že tohle opojení vlastní úžasností brzy končí. Můj skromný pocit dokonalosti přeťala ta hnusná otázka. Otázka, která ale musela zákonitě padnout: „Hele, kámo, a kolik ta věc váží?“… Jsem zpátky, nohama na zemi, tváří tvář tvrdé realitě: tohle přeci nemůžu nikdy na zádech nikam odnést…

A to mě přivádí k poslední radě dnešní kapitoly, drazí přátelé: Pokud se i přes to všechno rozhodnete pro dobové ježdění, pořiďte si buď koně, mezka nebo osla… nebo si zvykněte na to, že nahozením takového stylového zavazadla na záda se minimálně tím oslem stanete vy sami… ve finále to je asi přijatelnější varianta. Přeci jenom, ušetříte za seno a oves…