V dnešním článku Vám ukážu dva krásné nože z Finska. Vyrobil je Finský nožíř Iisakki Järvenpää (původně Iisakki Heikinpoika Pikkuluhta; 7. ledna 1859 Kauhava – 6. března 1929), který od dvaceti let svého života pracoval v továrně na nože a poté sám založil v roce 1904 svojí továrnu. Ta funguje dodnes a vyrábí klasické Finské nože pro lovce a rybáře.
Nože ze Skandinávie se často nazývají seveřanky, skandinávky a nebo finky.
Dnes tu máme tedy finky z Finska. 🙂
Najít nějaké informace k takto starým nožům je skoro nemožné. Nezjistil jsem, z jakého materiálu jsou čepele. Výbrus připomíná scandi, ale malinko se u ostří stáčí do čočky. Každopádně je to velice řezivý výbrus. Zda je takhle originální nevím.
Nože jsou sto let staré a na čepelce je vidět, že tam ubylo dost materiálu. Konstrukce nožů je na trn. Na čepeli jsou kované zpevňovací žlábky, tzv. krevní žlábek.
Rukojeti jsou skládané z alpaky, celuloidu a galalitu.
Galalit (mléčný kámen) je průsvitná nehořlavá hmota (vyráběná z mléčného kaseinu), objevená v 19. století, na vzduchu stálá, pevná a pružná, nahřátá páchne po páleném rohu, nerozpustná v kyselinách, alkáliích a etanolu, tvrdosti 2,5, hustoty 1,3. Galalit lze snadno mechanicky obrábět, leštit a libovolně barvit – stal se proto náhražkou přírodního rohu, kamene, kostí, slonoviny, jantaru, želvoviny, korálů apod. Od počátku minulého století se z něho v průmyslovém měřítku vyráběly různé předměty, jako perly, knoflíky, hřebeny, držadla ke skříním, pletací jehly, rukojeti k nástrojům, klávesy atd. Je potřeba však při práci s ním si uvědomit, že se jedná o přírodní materiál a ne nějaký plast. Galalit má podobné vlastnosti jako rohovina.
Jeden nůž má klasickou koženou pochvu, zatímco ten druhý má zdobenou pochvu z kůže a alpakového plechu.
Jsou to menší nože. Ve větší ruce se skoro ztrácí. Nejsou stavěné na hrubé práce. Ale práce s masem, potravinami anebo řezání dřeva, to bude parketa těchto nožů.
Já jsem si s noži dost vyhrál, chlupatá dřívka na rozdělání ohně jim jdou jedna báseň.
Celková délka je 190 mm, při délce čepele 98 mm a tloušťce 2,9 mm. I když nejširší je právě žebro pod kovaným žlábkem, hřbet je cca o milimetr tenčí.
V žlábku mají nože zdobení a nápisy: „lahetki lapua“ a „i. Järvenpää“.
Spolu se svým bratrancem Juhem Kustaou Lammim (1861–1901) vyvinul Iisakki Järvenpää tradiční model nože z Kauhavy. Järvenpää zpočátku vyráběl jednoduché pracovní nože, ale již v roce 1888 vyrobil dárkový nůž pro ruského dědičného prince a budoucího císaře Mikuláše II.
V roce 1905 začala Järvenpää používat v nožích, které sám vyrobil, krevní drážku, kterou později přijali i další výrobci nožů.
Dnes se v Kauhavě nachází Muzeum domácnosti Iisakki Järvenpää. Järvenpää koupil tento dům v roce 1904 a později ho rozšířil do dvou pater.
Přidávám několik kousků z moderní produkce.
Líbí se mi firmy, co se drží tradice. To je právě hodně vidět ve Skandinávii.
Tohle bylo takové okénko do historie na dva nožíky, které v našich končinách moc neuvidíte.
Tradiční, zdobené, hooodně staré, ale stále funkční.
Jsem rád, že jsem se k nim dostal a mohl si je zkusit.
Video z továrny
Hezký den přeje Kraken
