Na zřícenině hradu Týřov jsem byl poprvé před třiceti lety. Mám to zde rád, a rád se sem vracím. Z Plzně je to celkem kus a tak jsem využil návštěvy u příbuzných a protáhnul cestu až sem.
Zaparkovat se dá v obci Skryje a pak už jen šlapat po turistické stezce. První zastávka je u krásného nýtovaného mostu. Nevím proč, ale strašně se mi líbí a pokaždé když jsem tady, musím ho vyfotit.
Modře natřený ocelový obloukový most s dolní mostovkou, po kterém silnice ze Skryjí směrem ke Křivoklátu překonává řeku Berounku. Na první pohled nic zvláštního. Zajímavostí ovšem je, že tento most, vyrobený v ostravských (vítkovických) železárnách během druhé světové války, neměl být silniční, ale železniční.
Navíc nebyl vůbec určen pro sestavení na tomto místě. Stát měl někde v oblasti Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1938 součástí Československa. Po skončení druhé světové války, kdy byly díly mostu údajně už naložené na vlakové soupravě, z realizace záměru sešlo.
Díly pro střední mostní oblouk (původní projekt měl oblouky tři) byly dopraveny sem do Skryjí, smontovány nýty a v roce 1948 byl most zprovozněn.
Je k němu i pěkná básnička 🙂
Inženýra zavolali, za uši ho vytahali,
že to špatně spočítal, že most dlouhý udělal.
Žádný problém, odpověděl.
Co přebývá, odřízneme, do Skryjí to odešleme,
přes řeku to postavíme a na modro nabarvíme.
Tak se také potom stalo. Skryjím tenkrát štěstí přálo.
O čem se jim jenom zdálo, najednou tu modré stálo!
Za mostem podél chat jdeme po žluté, ta na konci chat zaběhne do lesa a po úzké pěšině míří do svahu nad Berounkou.
Místy je to zde pro kamzíky, ale dá se to projít v pohodě i s dětma. V některých místech jste dost vysoko nad vodou. Jsou zde dřevěné můstky a dokonce i jedna vyhlídka. Když se nahnete, tak uvidíte hrad Týřov.
Po chvilce dojdete k potůčku, který přitéká z pravé strany z hlubokého údolí.
Tohle údolí je pěkně divoké a od jara do podzimu doslova zarostlé bujnou vegetací. Jdete kousek při potoku a pak po dřevěné lávce na druhý břeh a do kopce k hrádu 🙂
Ještě se zastavím u potoka a údolí, kterým potok protéká. Potok se jmenuje Úpořský a tak se údolí jmenuje údolí Úpořského potoka. Trampové tomu říkají Oupořák a já zde byl s trampama právě před třiceti lety. Dnes jsou zde cedule, že je dál do údolí vstup zakázán. Z okolních skal a kopečků jsou nádherné výhledy. Kdo má rád zeleň, tak si tady užije. 🙂
Legenda praví, že v tomto údolí žije drak. A celkově okolí údolí celkem žilo.
Něco málo z historie
Javorový cukr se na křivoklátsku zpracovával od roku 1811 v dílně na hranicích revíru bušohradského, skryjského a kouřimeckého v oupořském údolí, která byla nazývána Cukrárnou (Zuckerhutte). Stejně jako jinde, netěšil se ani zde tento průmysl dlouhému trvání a zanikl již koncem roku 1813, kdy se všeobecně ukázalo, že javorová šťáva obsahuje jen málo cukru a že by se proto výroba nevyplácela. V roce 1814 se již zařízení cukrárny zrušilo, kotle byly přiděleny flusárnám a budova byla přeměněna v obydlí pro plavce, kteří Oupoř splavňovali, pak v hájovnu, která zanikla při katastrofální povodni v roce 1872. V údolí Oupoře je doložena výroba šindele, výroba octu louhováním z dubového dřeva.
Úpořský potok byl od roku 1834 nákladně upravován za účelem jeho splavnění. Nadlesní Jan Nittinger z Obory, který tyto práce podnikal a na ně dozíral, vyžádal si na revírním správci Ottovi Hetzendorfovi z Ripolsdanu, který býval u něho na Kouřimci adjunktem, vyslání čtyř zkušených plavců z Kitzingthalu ve Švábsku, který mu je v roce 1834 na smlouvu poslal. Přišli plavci Jan, Jakub a Tomáš Zangerové a Tomáš Thormann. Jejich úkolem bylo vybednění břehů Úpořského potoka k účelům plavení dříví kmenového i polenového, stavba nádrží, jakýchsi primitivních zdymadel, zavedení transportu dlouhého i polenového dříví z pasek k vodě na ručních sáňkách, a plavení stavebního dříví po potoce k řece. (volně podle článku Když se po Berounce plavilo dříví, Minulostí Berounska 4)
U Broum došlo k protržení Velkého (Bušohradského) a Kučerova rybníka a všech nádržek, umožňujících plavení dřeva Oupořským údolím. Charakter tohoto lesního údolí se zcela změnil. Vozová cesta, která tudy vedla po břehu potoka, zmizela, a dno údolí bylo zaneseno třímetrovou vrstvou bahna a kamení. Bušohradský velký rybník (Na mapě II. vojenského mapování je vidět rybník východně od dnešní hájovny Bušohrad) již nebyl nikdy obnoven, také plavení dřeva definitivně skončilo. Dramatickou událost připomíná malá okrouhlá tabulka na skále nad Oupořským potokem, v místech, kde se dodnes říká „Na cangrovně“. Je na ní napsáno: „Zde hajný Vavřinec Staněk přítomností ducha zachránil sebe, manželku a čtyři dítky své od utopení dne 25. května 1872“. Dříve dřevěným brlením regulovaná strouha s řadou stavidel zmizela a s ní i loučky a políčka v údolní nivě. (volně podle O. Dvořáka: Nebeská stavidla se otevřela) Dnes je tu 100 procentní divočina. (použito brdyinfo)
Takže opustíme údolí a stoupáme k hradu. Tedy ke zřícenině hradu. Nezdá se to, ale těch pár schodů zadýchá snad každého. Najdeme zde zbytky obvodových zdí, bašty, i velkou obrannou věž a zbytky paláce. Z tohoto místa je nádherný výhled na Berounku a Skryje.
Opět trochu historie.
Hrad postavený podle vzoru francouzských kastelů na vysokém ostrohu nad řekou Mží (Berounka), byl jedinečnou pevností nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě.
Na rozdíl od ostatních tehdejších hradů byl schopen aktivní obrany křížovým ostřelováním nepřítele v předpolí shora z devíti okrouhlých věží. Proti nenadálému přepadení ho chránily příkré svahy a soustava hlubokých příkopů. Kromě věží měl hrad ještě dvě hranolovité bašty. Vcházelo se do něj přes padací most a branou na východní straně. Jako jeden z mála hradů nebyl nikdy dobyt, vypleněn či zapálen.
Hrad Týřov byl pravděpodobně postaven Václavem I. patrně někdy kolem roku 1230. První historicky doložená zpráva o hradu je z roku 1249, kdy tu král Václav I. zajal svého odbojného syna Přemysla a jeho družinu, když přišli žádat o milost. Roku 1307 se zmocnil křivoklátského panství Vilém Zajíc z Valdeka, včetně hradu Týřov. V letech 1315-1316 tu věznil odbojného zemského správce Jindřicha z Lipé, který se vzepřel králi Janovi Lucemburskému.
Po smrti Viléma Zajíce z Valdeka (1319) byl Týřov spolu s Křivoklátem vrácen koruně, ale Jan Lucemburský ho postoupil Oldřichu Pluhovi z Rabštejna jako zástavu. Znovu byl hrad vykoupen Karlem IV., ale už roku 1422 ho opět zastavil císař Zikmund, a to Aleši Holickému ze Šternberka. V majetku Holických byl Týřov do roku 1454, kdy bylo celé Křivoklátsko včetně Týřova vráceno králi Ladislavovi Pohrobkovi. V roce 1460 držel Týřov Jošt z Ensidle, německý sekretář krále Jiřího z Poděbrad. Jeho potomci vlastnili hrad a deset obcí do roku 1577, kdy vše Jiří z Ensidle prodal za 12 500 kop grošů Janu staršímu z Lobkovic. Ten se však o hrad příliš nestaral, Týřov pustnul a proměnil se ve zříceninu.
Týřov spolu s poddanými vesnicemi a dvory vyměnil Lobkovicovi císař Rudolf II. za městečko Kožlany, vedla ho k tomu snaha scelit křivoklátské panství a rozšířit honitbu. Tak se dostal pustý hrad Týřov opět ke Křivoklátu, s nímž byl potom v roce 1685 prodán Valdštejnům, od nichž přešel roku 1756 do rukou Furstenberků (volně podle Historické památky Rakovnicka, T. Bednařík).
Týřov byl postaven na křivoklátsko-rokycanském komplexu, což je mohutný masiv kambrických vulkanických hornin, andezitů, dacitů a ryolitů. Velká část stavebního materiálu hradu pochází z místních podložních andezitů křivoklátsko-rokycanského komplexu; rozpoznat lze dva druhy – jednak andezity celistvé, jednak mandlovcové. Část staviva však museli dopravit i větších vzdáleností. Byly nalezeny kvádry z kambrických pískovců, proterozoických drob, dokonce i permokarbonských pískovců a pískovců křídových. Zajímavé jsou kvádry z arkóz a slepenců z kladenského souvrství karbonu, jejichž nejbližší výskyty se nacházejí vzdušnou čarou 10 km od Týřova. (Hrady Čech a Moravy, z čeho jsou a na čem stojí)
A zde náš výlet končí, no tedy nekončí. Na Týřově jsme si dali sváču, čaj a oplatky a také jsme otestovali červíky. Tedy moučné červy. Ty máme v nabídce na eshopu v několika příchutích a budu jim věnovat samostatný článek. Na tenhle výlet jsem vybral příchuť Slaná skořice.
Červíky prodáváme pod naší značkou a pochází z české líhně 🙂
Chuťově jsou tak akorát slané a i skořice je tam jen decentně. 45% proteinů ve 100 g sušených červíků je jasný důkaz, že je to velmi vydatná strava. Někdo může mít s pojídáním červů problém.
Proto se snažím děti učit tomu, aby neměly k takovému jídlu odpor. Naopak aby byli zvědavé a ochutnávaly. 🙂
Po svačině nás čekala cesta zpět. Zde na hradě žlutá stezka končí a musíte se vrátit, kudy jste přišli. Při cestě zpět jsme ve svahu pozorovali zvířátka a také sem tam stojící tisy.
Těch je zde hodně. Ještě než se rozloučíme, doporučím občerstvovnu 🙂 kousek od mostu na levém břehu. Mají skvělou malinovku i pivo. Takže když sem půjdete na čundr nebo na výlet, určitě se zastavte. Takovéhle nadšence je třeba podporovat.
Tak snad se Vám výlet líbil. Technické věci jsem si dovolil citovat z jiných zdrojů.
Mějte se fajn a příště zase někde v přírodě. Ahoj
Tak s touhle fotoreportáží jsi mě vyloženě potěšil, křivoklátsko a zejména údolí Úpořského potoka je můj milený kraj. Před pár dny jsem tam byl, a je to tam letos po těch deštích takové krásně svěží, brzy pokvetou i náprstky.