Jak už bylo uvedeno v první části, jedná se o soutěsku v severním Vietnamu, jižně od silnice RC 4, kde v roce 1950 Viet Minh rozprášil francouzské jednotky, včetně Cizinecké legie a otevřel si přímý přístup k dodávkám materiálu se sousední, tou dobou již komunistické Číny.
V roce 2010 jsem soutěskou pouze prošel, tentokrát jsem se zde chtěl zdržet přes noc. Na to, že je místo hustě porostlé tropickým lesem, je v okolí Coc Xa dost lidských usedlostí, včetně malých vesniček a tak jsem předpokládal, že nebude problém strávit noc v některé z chatrčí, v přítomnosti domorodců. Do Dong Khe, což je výchozí místo a poslední městečko, než se ztratíte v rýžovištích, jsem dorazil spolu s českým párem, který se ke mně připojil v Hanoji, byli jsme na tom předem domluveni
díky elektronické komunikaci, ale osobně jsme se neznali.
Vzhledem k tomu, že jsem při své první cestě zbloudil, měl jsem připravenou svou oblíbenou turistickou navigaci od Garmina, starou CS šedesátku, která postrádá ty dotykové blbiny, co jen zbytečně žerou energii a díky tomu vydrží baterky 3 pochodové dny. Cestu jsem již jednou šel a tak nebyl problém si jí znovu do GPS uložit. Na místní tržnici jsme koupili balenou vodu, vypili jedno lahvové bia Hanoi a vyrazili.
Kráčeli jsme zprvu po rovině, prašnou cestou mezi bílými vápencovými kopci, porostlými vegetací, které jsou tak typické pro krajinu severního Vietnamu. Zakrátko začala mizet stavení a my jsme stoupali do hor, věděl jsem, že musíme přejít hřeben ve výšce asi 600 m a poté sestoupit na dno soutěsky. Zatím jsme šli stále po cestě a protože jsem si trasu stále pamatoval, nebyl důvod zapínat navigaci.
Když jsme však prošli poslední vesničkou mezi kopci a měli vstoupit do džungle, už jsem si nebyl jistý a tak jsem navigaci zapnul, k mému překvapení však záznam prošlé trasy z mé poslední návštěvy soutěsky, v přístroji nebyl. Byl jsem si jistý, že jsem ji do přístroje nahrával, ale trasa záhadně zmizela. Přátelé si všimli mého zaváhání, já jsem však tvrdil, že je vše v pořádku a cestu mám pod kontrolou, nezbývalo než jít i nadále po paměti. Dívka byla celkem v klidu, ale chlapec jevil po vstoupení do džungle známky nejistoty. Stále se ptal jestli cestu poznávám, po pravdě žádná cesta tu nebyla, ale věděl jsem, že musíme jít stále dolů, až narazíme na říčku, za kterou je cesta, to už budeme venku z džungle, tou cestou půjdeme dál přes další hřeben do nejbližší vesnice, kde jsem hodlal požádat o nocleh.
Sunuli jsme se dolů po příkrém svahu a vše dál již probíhalo podle předpokladů, jen na následujícím hřebeni, už byla cesta značně rozbahněná od stáda vodních buvolů a mé jinak osvědčené sandále tento terén příliš dobře nezvládaly. Navíc bylo slušné teplo, určitě jsem se také potil, ale tolik vody, kolik se vylilo z chlapce po dosednutí na kámen, kde odpočíval, jsem nikdy před tím, ani potom neviděl. Problémem není ani samotné teplo, které se pohybuje mezi 37 – 42 oC, ale obrovská vlhkost.
Koridorem plným bahna jsme doklouzali až do vesnice, vzhledem k již pokročilé denní době bylo jasné, že zde musíme přenocovat. V místním potoku jsme provedli odbahnění a první dospělou osobu, kterou jsme potkali, jsem požádal o jídlo a nocleh. Byla jí asi 40 letá žena, protože osadu obývali Thajové, jednalo se tedy o Thajku, což je jedna z mnoha národnostních skupin, vyskytujících se na území Vietnamu, mluví vlastním jazykem, ale většina dnes již ovládá i vietnamštinu. Později jsem se dozvěděl, že souhlasila s tím, že ubytuje oba mladé, ale se mnou prý měla lehký problém, nějak jsem se jí nelíbil, pamatuji se, že mi nabízela ubytování v jejich tou dobou opuštěné chatrči na protějším svahu, což mně nijak nevadilo, ale nakonec se s mou vizáží smířila, zřejmě rozhodlo to, že jsem s nimi byl schopný do určité míry komunikovat, ale vietnamštinu samozřejmě ovládali daleko lépe než já.
Po vstupu do jejich obydlí se zakrátko sešla celá jejich, jak bává v Asii zvykem, početná rodina, pan domácí zařízl slepici a uspořádali slušnou hostinu. Jedla se rýže, zelenina, drůbež a další druhy masa, zřejmě vepřového a celé se to zapíjelo rýžovou pálenkou.
Poznali jsme jinou kulturu, náš akční rádius nebyl vázán na typ hotelového ubytování, které poskytují pouze města, nemuseli jsme tahat prostředky pro přenocování pod širým nebem, což považuji vzhledem k vstřícnosti domorodců za hloupost, místní lesy mají totiž do pohostinnosti těch našich hodně daleko a nějak mě nikdy ani nelákalo, si v tom zeleném vlhkém chaosu rozložit karimatku, rovnou plochu totiž najdete s velkými obtížemi, možná tak na cestě, ovšem již mimo les, nikoliv uvnitř. A tak ubytování v příbytku domorodců, včetně jídla a pití, mi přijde daleko vhodnější a zajímavější i ve srovnání s ubytovnami hotelového typu. Svou nezanedbatelnou roli hrají i finance. Nejlevnější ubytování stojí dnes ve VN městech 250 Kč, bez jídla. My jsme při odchodu dali paní domácí každý 100 Kč (100 000 VND) a paní byla velice šťastná a stále opakovala, ať přijdeme příště zase. Dnes už nepředstavuje dostupnost potravin ve VN žádný problém, vesničané jsou v tomto zcela soběstační, vše si vypěstují, samotné přespání cizinců je nic nestojí a tak finanční prostředky, které od nás získali, byli tedy zřejmě cosi navíc. Nevím, jestli obdobně kladně hodnotili náš pobyt v thajské vesnici i mí mladí přátelé, zdálo se mi, že nebyli úplně ve své kůži, sociální zařízení, byl vybetonovaný reservoár, do kterého
neustále přitékala z okolních hor voda, sprchou – plastová nálevka, kterou na sebe lejete vodu, pobýval jsem i v domácnostech, kde v domě žádná tekoucí voda nebyla a mýt se domorodci chodili do okolních, často vzdálených řek a potoků, takže mě to přišlo jako něco navíc. WC zde bývá díra v zemi, většinou obestavěná, kde se splachuje popelem. Mám dojem, že lidské fekálie zde
slouží zároveň jako hnojivo. V latríně byly zapíchány klacíky, jejichž praktický význam jsme si nedokázali vysvětlit jinak, než že plní funkci toaletního papíru, který chyběl, v okolních horách jsme viděli, jak se místní toaletní papír štípe. Berte to ovšem s rezervou, nemám to nijak ověřené, navíc délka mi přišla dost nepraktická.
Vzhledem k tomu, že domorodci stále nemohli pochopit, že já a můj doprovod, jsme pouze přátelé, byl jsem okolnostmi donucen, prohlásit spolucestovatele za své děti, což věkově odpovídalo, po té byli domorodci ještě víc přátelští a vstřícní, rodina má v Asii daleko pevnější vazby než je zvykem v Evropě. Ale protože mezi nimi ve skutečnosti byl milenecký poměr, museli si na krátkou dobu našeho pobytu ve vesnici dávat pozor, aby se k sobě neměli daleko více, než bývá u sourozenců zvykem. Takže noc jsem strávil po boku svého jako syna a dcera spala s paní domácí, ale thajská postel je naštěstí dost široká a v pohodě pojme i dva Evropany. Mě se u Thajů velice líbilo a do budoucna nevylučuji možnost, že s do vesničky, kousek za soutěskou Coc Xa, vypravím i potřetí.
Pro dokreslení příběhu jsem přiložil jeden velice krátký videoklip, nic víc se nedochovalo.
Představení nožíře Přemysl Moc
Kontaktní email: mudzahedin@volny.cz
